Když jsem po pěti letech vstoupil do bytu své bývalé ženy, zůstal jsem stát jako přimražený před tou fotkou na zdi

„Proč jsi tady?“ ozvalo se zpoza dveří, když jsem zaklepal na její byt v paneláku na Proseku. Bylo už skoro devět večer, venku lilo jako z konve a já měl ještě na bundě stopy bláta z cesty od metra. Stál jsem tam, promočený, s bušícím srdcem, a nevěděl, co říct. „Potřebuju s tebou mluvit, Lenko,“ vydechl jsem konečně. Dveře se po chvíli otevřely a ona tam stála – starší, unavenější, ale pořád s tím stejným pohledem, který mě kdysi přitahoval a zároveň děsil.

Bylo to poprvé po pěti letech, co jsem ji viděl zblízka. Včera jsem ji zahlédl na zastávce autobusu, jak se krčí pod úzkým přístřeškem, promočená, s igelitkou v ruce. V tu chvíli mě bodlo u srdce. Vzpomněl jsem si na všechny ty hádky, na ticho, které mezi námi narůstalo, až jsme se jednoho dne prostě rozešli. Myslel jsem, že už ji nikdy neuvidím. Ale když jsem ji spatřil v tom dešti, něco ve mně prasklo. Nemohl jsem ji tam nechat. Nabídl jsem jí, že ji odvezu domů. Neodmítla, ale v autě jsme mlčeli. Jen její ruce se třásly zimou nebo nervozitou – možná obojím.

Teď jsem stál v jejím bytě a cítil, jak se mi stahuje hrdlo. Všechno bylo stejné a přitom úplně jiné. Na stěně v obýváku visela fotka, kterou jsem nikdy předtím neviděl. Byla na ní Lenka s malým klukem, který měl moje oči. Zůstal jsem na ni zírat, jako by mi někdo vrazil nůž do zad. „To je…?“ nedokázal jsem dokončit větu. Lenka se na mě podívala, v očích měla slzy. „Ano, je to tvůj syn, Tomáš.“

V tu chvíli se mi podlomila kolena. Pět let jsem žil v přesvědčení, že jsme se rozešli bez dětí, že jsme si navzájem nezůstali nic dlužni. A najednou přede mnou stála pravda, která mě zasáhla jako rána pěstí. „Proč jsi mi to nikdy neřekla?“ zašeptal jsem. Lenka se odvrátila, ruce sevřené v pěst. „Chtěla jsem ti to říct. Ale tys odešel. Nechal jsi mě tady samotnou, když jsem tě nejvíc potřebovala. Myslela jsem, že už tě nikdy nechci vidět.“

Vzpomínky na náš rozvod mě zaplavily jako přívalová vlna. Hádky kvůli penězům, kvůli práci, kvůli tomu, že jsem pořád nebyl doma. Já, věčně nespokojený, pořád jsem hledal chyby na ní i na sobě. A pak jsem jednoho dne prostě sbalil kufr a odešel. Myslel jsem, že je to správné, že si oba zasloužíme nový začátek. Jenže jsem netušil, že jsem tím zničil nejen její život, ale i život dítěte, o kterém jsem nevěděl.

„Kde je teď?“ zeptal jsem se tiše. Lenka si otřela slzy. „U mojí mámy. Často tam bývá, když mám dlouhou směnu v nemocnici. Je mu čtyři a půl. Jmenuje se Tomáš, po tvém dědovi.“

V tu chvíli jsem měl pocit, že se mi svět rozpadá pod nohama. Tolik let jsem žil v přesvědčení, že jsem svobodný, že mám právo začít znovu. A přitom jsem měl syna, kterého jsem nikdy neviděl, nikdy ho neobejmul, nikdy mu neřekl, že ho mám rád. „Můžu ho vidět?“ zeptal jsem se, hlas se mi třásl. Lenka chvíli mlčela, pak přikývla. „Ale musíš pochopit, že pro něj jsi cizí člověk. Nechci, aby mu někdo ublížil.“

Sedli jsme si ke stolu, kde jsme kdysi společně snídali. Lenka mi nalila čaj, ruce se jí pořád třásly. „Proč jsi odešel?“ zeptala se najednou. „Proč jsi mě tady nechal samotnou?“

Nevěděl jsem, co říct. „Byl jsem zbabělec. Měl jsem pocit, že všechno je špatně, že už to nejde napravit. Ale teď vidím, že jsem utekl před odpovědností. Nejen před tebou, ale i před svým synem.“

Lenka se na mě dlouho dívala. „Víš, kolikrát jsem tě chtěla kontaktovat? Ale vždycky jsem si řekla, že to zvládnu sama. Že tě nepotřebuju. Ale pravda je, že jsem byla zoufalá. Máma mi pomáhala, ale bylo to těžké. Tomáš se mě pořád ptá, kde je jeho táta. A já mu lžu, že pracuje daleko.“

V tu chvíli jsem měl chuť rozbít všechno kolem sebe. Jak jsem mohl být tak slepý? Jak jsem mohl nechat ženu, kterou jsem kdysi miloval, samotnou s dítětem? V hlavě mi vířily výčitky, vztek na sebe samého, smutek i bezmoc.

„Chci to napravit,“ řekl jsem nakonec. „Chci být součástí jeho života. Chci ti pomoct.“

Lenka se smutně usmála. „To není tak jednoduché. Tomáš tě nezná. A já… nevím, jestli ti dokážu odpustit.“

Seděli jsme tam dlouho, mlčky, každý ponořený do svých myšlenek. Venku pořád pršelo, kapky bubnovaly na parapet a já měl pocit, že se mi život rozpadá na tisíc kousků. Vzpomněl jsem si na všechny ty chvíle, kdy jsem mohl být lepší, kdy jsem mohl zůstat, kdy jsem mohl bojovat. Ale místo toho jsem utekl.

„Myslíš, že je možné začít znovu?“ zeptal jsem se nakonec. Lenka pokrčila rameny. „Nevím. Ale Tomáš má právo znát svého otce. Jen tě prosím – nezklam ho tak, jako jsi zklamal mě.“

Odešel jsem z jejího bytu s těžkým srdcem. Venku už nepršelo, ale ve mně zuřila bouře. Celou noc jsem nespal, přemýšlel jsem, jak to všechno napravit. Druhý den jsem šel do práce jako tělo bez duše, kolegové si všimli, že nejsem ve své kůži. „Co je s tebou, Honzo?“ ptal se mě Petr u kávovaru. „Nic, jen… život,“ odpověděl jsem a v duchu si přehrával včerejší večer.

Odpoledne jsem zavolal Lence. „Můžu přijít? Chci Tomáše poznat.“ Souhlasila. Když jsem přišel, Tomáš si hrál na koberci s autíčky. Podíval se na mě velkýma hnědýma očima – mýma očima. „Ahoj, já jsem Honza,“ řekl jsem tiše. „Ahoj,“ odpověděl nesměle. Lenka nás nechala chvíli samotné. Sedl jsem si k němu. „Máš rád auta?“ zeptal jsem se. Přikývl. „Mám doma taky jedno velké auto. Možná ti ho někdy ukážu.“ Usmál se. V tu chvíli jsem věděl, že mám před sebou dlouhou cestu. Ale byl jsem rozhodnutý ji ujít.

Večer, když jsem odcházel, Lenka mi podala fotku Tomáše. „Ať víš, co jsi ztratil. A co můžeš získat zpátky.“

Teď sedím doma, dívám se na tu fotku a přemýšlím: Je možné napravit tolik let bolesti a lží? Můžu být pro Tomáše tím tátou, kterého nikdy neměl? A dokáže mi Lenka někdy odpustit? Co byste udělali vy na mém místě?