Můj manžel rozhodl, že jeho babička se k nám nastěhuje: Když jsem protestovala, sbalil si kufry a řekl, že se rozvádíme

„Ty to prostě nechápeš, Lenko! Ona nemá kam jít!“ křičel na mě Petr, zatímco jsem se snažila uklidnit třesoucí se ruce. Stála jsem u kuchyňské linky, v ruce hrnek s čajem, který už dávno vystydl. Venku pršelo a kapky bubnovaly na parapet, jako by chtěly podtrhnout tu dusivou atmosféru v našem bytě.

„Petře, já vím, že je to tvoje babička, ale…“ začala jsem, ale on mě nenechal domluvit. „Ale co? Že je nemocná? Že občas neví, kde je? Že někdy křičí nebo blouzní? Je to pořád člověk, Lenko! Moje rodina!“ Jeho hlas se zlomil a já v něm slyšela zoufalství, které jsem už dlouho neviděla.

Sedla jsem si ke stolu a snažila se najít správná slova. „Petře, já se nebojím práce. Ale máme dvě malé děti. Už teď je to těžké. Když byla babička u nás naposledy, v noci bloudila po bytě, otevřela okno a chtěla jít ven. Musela jsem ji hledat po sídlišti, zatímco ty jsi byl v práci. Co když se jí něco stane? Co když se něco stane dětem?“

Petr se na mě díval, jako bych byla cizí. „Takže ji máme dát do ústavu? To chceš? Aby tam umřela sama?“

Mlčela jsem. Věděla jsem, že tohle je jeho největší strach. Jeho rodiče zemřeli, když byl malý, a babička ho vychovala. Byla pro něj vším. Ale já jsem taky člověk. Mám své limity. A hlavně – mám strach.

Ten večer jsme spolu nemluvili. Petr seděl v obýváku, díval se do prázdna a já v ložnici brečela do polštáře. Druhý den ráno přišel s kufrem v ruce. „Jestli s tím nesouhlasíš, tak to nemá cenu. Jdu k babičce. A podám žádost o rozvod.“

Zůstala jsem stát v předsíni, neschopná slova. Děti plakaly, protože nechápaly, proč tatínek odchází. Já jsem jen tiše zavřela dveře a sedla si na zem.

Týdny plynuly. Petr se neozýval. Snažila jsem se fungovat – práce, školka, domácnost. Ale v noci jsem nemohla spát. Pořád jsem přemýšlela, jestli jsem neměla být silnější. Jestli jsem neměla víc bojovat. Nebo naopak – jestli jsem neměla být víc chápavá.

Jednou večer mi zavolala jeho teta, paní Věra. „Lenko, Petr je úplně na dně. Babička včera utekla z bytu, našli ji až ráno na autobusové zastávce. Byla promrzlá, zmatená. Petr už neví, co má dělat. Prosím tě, přijď za ním. Potřebuje tě.“

Nevěděla jsem, co odpovědět. Vzpomněla jsem si na všechny ty noci, kdy jsem babičku hledala, na strach, že se jí něco stane. Ale taky na to, jak Petr vždycky říkal, že rodina je nejdůležitější.

Druhý den jsem vzala děti a jela k nim. Petr vypadal hrozně – zarostlý, unavený, oči červené od pláče. Babička seděla v křesle a dívala se do prázdna. Když mě uviděla, usmála se a řekla: „Lenko, kde je můj muž? Už dlouho jsem ho neviděla.“

Petr se rozplakal. Sedla jsem si vedle něj a vzala ho za ruku. „Petře, já tě chápu. Ale tohle sami nezvládneme. Potřebujeme pomoc. Musíme najít nějaké řešení. Třeba pečovatelský dům, kde by byla v bezpečí, ale mohli bychom za ní chodit. Nemůžeme se zničit všichni.“

Dlouho mlčel. Pak jen tiše přikývl. „Já vím. Ale mám pocit, že ji zrazuju. Že jsem ji nechal na holičkách.“

Objala jsem ho. „Nezrazuješ ji. Děláš, co můžeš. Ale někdy prostě nestačíme.“

Začali jsme hledat možnosti. Bylo to těžké – dlouhé čekací lhůty, byrokracie, výčitky svědomí. Ale nakonec jsme našli domov, kde se o babičku starali s láskou. Chodili jsme za ní každý týden. Někdy nás poznala, jindy ne. Ale Petr byl klidnější. Děti si zvykly. A já jsem se naučila, že někdy je největší láska v tom, že přiznáme, že něco sami nezvládneme.

Náš vztah už nikdy nebyl stejný. Něco v nás zůstalo zlomené. Ale pořád jsme rodina. A já se každý večer ptám sama sebe: Udělala jsem správně? Nebo jsem měla víc bojovat? Co byste udělali vy na mém místě?