Kdo dokáže, aby můj syn promluvil, vezme si mě!

„Kdo dokáže, aby můj syn promluvil, vezme si mě!“ ozvalo se hlasitě přes celý obývák, kde se třpytily křišťálové lustry a stoly se prohýbaly pod tíhou lososů, kaviáru a francouzských sýrů. Stála jsem v koutě s hadrem v ruce, když pan Novotný, majitel několika firem a muž, kterého v Praze zná snad každý, pronesl tuhle šílenou větu. Všichni hosté se rozesmáli, někdo si ťukal na čelo, ale on to myslel vážně. Jeho pohled byl zoufalý, oči zarudlé, jakoby už několik nocí nespal. Vedle něj stál malý Honzík, jeho syn, který od smrti své maminky před dvěma lety neřekl jediné slovo.

„To je přece nesmysl, Karle,“ ozvala se jeho sestra Alena, „nemůžeš takhle hazardovat se svým životem. A co když to bude někdo… nevhodný?“ Její pohled sklouzl ke mně a já zrudla až po uši. Všichni věděli, že jsem jen uklízečka, holka z paneláku na Jižním Městě, která si přivydělává, aby mohla platit nájem a starat se o nemocnou maminku.

Pan Novotný se ale nedal. „Jsem zoufalý, Aleno. Zkoušeli jsme všechno – lékaře, psychology, logopedy, dokonce i léčitele. Honzík mlčí. Pokud někdo dokáže, aby promluvil, splním, co jsem slíbil.“

Hosté se začali bavit mezi sebou, někdo se smál, jiní kroutili hlavou. Já se snažila být neviditelná, ale Honzík se na mě najednou podíval. Jeho oči byly velké, smutné, a v tu chvíli jsem ucítila, jak mi srdce buší až v krku. Přistoupila jsem k němu, klekla si, abych byla v jeho výšce, a tiše jsem mu pohladila vlasy. „Ahoj, Honzíku. Víš, že když jsem byla malá, taky jsem dlouho nemluvila? Maminka říkala, že někdy stačí jen počkat, až přijde ten správný okamžik.“

V místnosti se rozhostilo ticho. Všichni na nás zírali. Honzík se na mě díval, jako by mě viděl poprvé. Najednou otevřel pusu a zašeptal: „Maminka…“

V tu chvíli se ozval výkřik. Pan Novotný ke mně přiskočil, chytil mě za ramena a rozplakal se. „On promluvil! Slyšeli jste to všichni!“ Hosté byli v šoku, někdo začal tleskat, jiní nevěřícně kroutili hlavou. Alena se na mě dívala s nenávistí, jako by nemohla uvěřit, že právě já, obyčejná uklízečka, jsem dokázala něco, co nikdo jiný nedokázal.

Od té chvíle se všechno změnilo. Pan Novotný trval na svém slibu. „Jsi statečná, Lucie. Chci, abys byla mojí ženou. Honzík tě potřebuje.“ Byla jsem v šoku. Vždyť jsem ho skoro neznala! Ale Honzík se mě držel za ruku a poprvé po dvou letech se usmíval. Všichni v domě začali šeptat, služebnictvo mě začalo přehlížet, jako bych byla zrádkyně. Alena mě nenáviděla ještě víc. „Tohle je směšné! Myslíš, že se můžeš stát paní Novotnou? Ty, která neumíš ani správně prostřít stůl?“ syčela na mě v kuchyni.

Ale pan Novotný byl neoblomný. Začal mě brát na společenské akce, představoval mě svým známým. Všude jsem cítila pohledy – někdo mě litoval, jiní mnou opovrhovali. „To je ta uklízečka, co si ulovila milionáře,“ šeptaly si dámy v drahých šatech. Jenže já jsem nikdy nechtěla být středem pozornosti. Chtěla jsem jen, aby byl Honzík šťastný.

Jednou večer, když jsem seděla v jeho pokoji a četla mu pohádku, Honzík se ke mně přitulil. „Lucie, budeš moje nová maminka?“ zeptal se tiše. V očích se mi objevily slzy. „Nevím, Honzíku. Ale vždycky tu pro tebe budu.“

Mezitím se začaly dít podivné věci. Někdo mi schovával věci, rozbil mi oblíbený hrnek, dokonce mi někdo nasypal sůl do kávy. Věděla jsem, že za tím stojí Alena. Jednou mě přistihla v chodbě a začala mi vyhrožovat. „Nikdy nebudeš patřit do naší rodiny. Jsi jen špína z ulice. Karla si nevezmeš, to ti nedovolím!“

Cítila jsem se zoufale. Chtěla jsem odejít, ale Honzík mě prosil, abych zůstala. Pan Novotný mi slíbil, že mě ochrání. „Lucie, vím, že to není jednoduché. Ale Honzík tě potřebuje. A já… já taky.“

Jednoho dne přišla do domu sociální pracovnice. „Dostaly jsme anonymní stížnost, že se o Honzíka nestaráte dobře,“ oznámila mi. Byla jsem v šoku. Věděla jsem, že za tím stojí Alena. Musela jsem vysvětlovat, jak se o Honzíka starám, ukazovat jeho kresby, vyprávět o jeho pokrocích. Nakonec sociální pracovnice uznala, že je Honzík šťastný a v bezpečí.

Ale tlak okolí byl stále větší. Lidé mě pomlouvali, v novinách se objevily články o „zlatokopce z Jižáku“. Moje maminka byla nemocná a já jsem se bála, že ji to všechno zničí. Jednou večer jsem seděla v kuchyni a brečela. Pan Novotný si ke mně přisedl. „Lucie, nechci tě ztratit. Ale pokud tohle všechno nezvládneš, pochopím to.“

Podívala jsem se mu do očí. „Kdybych odešla, Honzík by zase přestal mluvit. A já bych si to nikdy neodpustila.“

Nakonec jsme se rozhodli, že svatbu odložíme. Chtěli jsme, aby si na mě Honzík zvykl, aby mě lidé přestali vnímat jako vetřelce. Trvalo to dlouhé měsíce, ale pomalu se situace uklidnila. Alena se odstěhovala, protože neunesla, že její bratr si vybral mě. Honzík začal chodit do školy, měl kamarády a smál se. A já? Stala jsem se součástí rodiny, i když mě někteří nikdy nepřijali.

Někdy večer, když sedím na terase a dívám se na Prahu, přemýšlím, jestli jsem udělala správně. Stálo to všechno za to? Může obyčejná holka z paneláku opravdu změnit život bohaté rodiny? Co byste udělali vy na mém místě?