Dům, který nás rozdělil: Když dcera žádá o náš domov

„Mami, prosím tě…“ ozvalo se z kuchyně, kde stála naše dcera Tereza s očima plnýma naděje i strachu. V ruce svírala hrnek s čajem, který se jí třásl tak, že kapky padaly na stůl. „Já vím, že je to hodně, ale… mohli byste mi s tátou dát dům? Jako svatební dar? S Petrem bychom tu mohli začít nový život.“

Zůstala jsem stát uprostřed chodby, v ruce utěrku, a cítila, jak se mi podlamují kolena. Dům, který jsme s Karlem dvanáct let budovali. Každý kámen, každá dlaždice, každý záhon na zahradě byl výsledkem našich hádek, smíchu i slz. Vzpomněla jsem si na první zimu bez topení, kdy jsme spali v bundách a smáli se tomu, že jsme blázni. Na jaro, kdy jsme sázeli první stromky a hádali se, jestli má být jabloň vlevo nebo vpravo. Na léto, kdy jsme poprvé grilovali na terase a sousedé nám přišli popřát hodně štěstí.

„Terezo… to nemyslíš vážně,“ ozval se Karel za mnou. Jeho hlas byl tichý, ale v něm bylo napětí jako před bouřkou. „Tohle je náš domov. Náš život.“

Tereza se rozplakala. „Já vím! Ale my s Petrem nemáme šanci na hypotéku. Všechno je tak drahé… A vy už jste přece starší, mohli byste si najít něco menšího. Nebo byt ve městě. Já… já nechci nic brát násilím. Ale vždycky jste říkali, že rodina je nejdůležitější.“

Zůstali jsme stát proti sobě jako cizí lidé. Karel měl sevřené pěsti a já cítila, jak mi buší srdce až v krku. V hlavě mi běžely vzpomínky na to, jak jsme Terezu vychovávali k samostatnosti. Jak jsme jí říkali, že nic není zadarmo. A teď tu stojí a žádá nás o všechno.

Večer jsme seděli s Karlem v obýváku. Televize hrála do prázdna a mezi námi viselo ticho těžší než olovo.

„Co budeme dělat?“ zeptala jsem se tiše.

Karel se na mě podíval unavenýma očima. „Nevím. Je to naše jediná dcera. Ale já… já nejsem připravený to všechno pustit.“

„A co když jí to nedáme? Co když ji ztratíme?“

Karel mlčel dlouho. Pak jen zašeptal: „A co když ztratíme sami sebe?“

Další dny byly plné napětí. Tereza chodila po domě jako stín, Petr se nám vyhýbal a já měla pocit, že se dusím. Sousedka paní Nováková mě zastavila u plotu: „Slyšela jsem, že Terezka se bude vdávat! To je krásné! Už víte, kde budou bydlet?“

Usmála jsem se nuceně: „To ještě nevíme.“

V noci jsem nemohla spát. Převalovala jsem se a v hlavě slyšela Tereziny prosby i Karlovy výčitky. Přemýšlela jsem o tom, co znamená být matkou. Je to dávat všechno? I to poslední?

Jednoho večera přišla Tereza za mnou do ložnice.

„Mami… promiň mi to všechno. Já jen… mám pocit, že bez vaší pomoci nikdy nezačnu žít svůj život. Všichni kolem už mají byty nebo domy od rodičů…“

Sedla jsem si k ní na postel a vzala ji za ruku.

„Terezo, my tě milujeme víc než cokoliv na světě. Ale tenhle dům je i náš život. Nedokážu si představit odejít a začít někde znovu. Nechci tě zklamat… ale nechci zklamat ani sebe.“

Tereza mlčela a slzy jí tekly po tvářích.

Další den přišel Petr.

„Paní Novotná, já vím, že je to těžké. Ale Tereza je zoufalá. Já bych chtěl být schopen jí něco nabídnout… ale moje práce ve skladu prostě nestačí na hypotéku. Nechci být břemenem.“

Podívala jsem se na něj a viděla v jeho očích upřímnost i stud.

„Petře, není to o penězích. Je to o tom, že tenhle dům je naše rodina. A rodina není jen o zdech a střeše.“

Karel mezitím začal hledat byty na internetu. Každý večer mi ukazoval inzeráty: „Podívej, tady je pěkný byt v centru… nebo tenhle domek u Berouna.“

Já ale cítila jen prázdnotu.

Jednou večer jsme seděli všichni u stolu – já, Karel, Tereza i Petr.

„Musíme si promluvit,“ začala jsem.

„Terezo, Petře… víme, jak těžké je dnes něco získat. Ale my nejsme připraveni vzdát se našeho domova. Můžeme vám pomoct jinak – třeba finančně nebo ručit na hypotéku. Ale dům vám dát nemůžeme.“

Tereza vstala od stolu a rozběhla se do svého pokoje.

Karel mě objal a oba jsme plakali.

Dny plynuly a napětí pomalu opadávalo. Tereza nakonec přijala naši nabídku pomoci s hypotékou a s Petrem si našli malý byt nedaleko nás.

Ale něco mezi námi zůstalo zlomené.

Někdy večer sedím na terase a dívám se na západ slunce nad naším domem a ptám se sama sebe: Udělala jsem správně? Co znamená rodina – dávat všechno až do posledního dechu? Nebo chránit i kus sebe?