Když se vlastní domov stane vězením: Příběh o tchyni, ztracené svobodě a boji o soukromí

„Tohle je můj byt stejně jako tvůj!“ křičela Marie z kuchyně, zatímco jsem se snažila v obýváku utišit malou Aničku, která plakala, protože zase nemohla najít své oblíbené pastelky. Bylo pondělí ráno a já už byla na pokraji sil. Petr seděl u stolu, tvářil se, že čte noviny, ale dobře jsem věděla, že jen předstírá. Všichni jsme věděli, že dnes je ten den – den, kdy jsme měli být konečně sami.

Deset let jsme s Petrem spláceli hypotéku na tenhle dvoupokojový byt v paneláku na Jižním Městě. Každý měsíc jsme počítali koruny, odříkali si dovolené, nové oblečení i večeře v restauraci. Marie s námi bydlela od začátku – prý jen dočasně, než se postaví na vlastní nohy po smrti tchána. Slíbila nám, že jakmile bude byt náš, najde si něco menšího a nechá nás žít. Věřila jsem jí. Možná jsem byla naivní.

„Mami, kde mám pastelky?“ Anička tahala za mou sukni a já se snažila usmát. „Zeptej se babičky,“ odpověděla jsem tiše. Marie už stála ve dveřích: „Pastelky jsem uklidila do skříně, tady se pořád válí bordel.“

Petr se na mě ani nepodíval. Věděla jsem proč – poslední týdny jsme se kvůli Marii hádali skoro denně. Já chtěla svůj klid, on nechtěl zranit mámu. „Měli bychom si promluvit,“ řekla jsem mu večer předtím, když jsme leželi v posteli a poslouchali, jak Marie v kuchyni myje nádobí. „Slíbila to. Chci svůj domov.“

„Je to složitý,“ povzdechl si Petr. „Nemá kam jít. A teď je všechno drahý…“

„A co my? Deset let jsme dřeli kvůli tomuhle bytu! Já už nemůžu!“

Ráno jsem vstala s těžkým srdcem. Marie už byla vzhůru, vařila kávu a pustila rádio na plné pecky. Všechno muselo být podle ní – co se bude vařit, kdy se bude větrat, kdo kde bude spát. Když jsem jednou navrhla, že bychom mohli přestavět obývák, aby měla Anička víc místa na hraní, Marie jen mávla rukou: „To je zbytečný. Stejně tu pořád děláte nepořádek.“

Začala jsem se vyhýbat domovu. Zůstávala jsem déle v práci, chodila běhat do parku i v dešti. Ale domů jsem musela vždycky – a tam mě čekal stejný kolotoč výčitek a napětí.

Jednou večer jsem přišla domů později než obvykle. Marie seděla u televize a hlasitě komentovala zprávy: „Tohle je hrozný! Za komunistů bylo líp!“ Petr seděl vedle ní a mlčel. Anička spala v našem ložnici – Marie ji tam dala bez ptaní.

„Proč spí Anička u nás?“ zeptala jsem se tiše.

„Protože u sebe máš nepořádek,“ odpověděla Marie bez mrknutí oka.

„Mami…“ začal Petr nejistě.

„Nech toho,“ přerušila ho Marie. „Já tu taky bydlím!“

Ten večer jsem poprvé vážně přemýšlela o rozvodu. Bylo mi třicet pět a měla jsem pocit, že mi život utíká mezi prsty. Chtěla jsem domov – ne bojiště.

Začala jsem hledat podnájmy na internetu. Bylo mi jasné, že na nový byt nemáme peníze – všechno jsme dali do tohohle. Ale představa vlastního prostoru mě držela nad vodou.

Jednou v noci mě probudil tichý pláč z kuchyně. Šla jsem tam a našla Marii sedět u stolu s hlavou v dlaních.

„Co se děje?“ zeptala jsem se opatrně.

Marie zvedla oči: „Já už taky nevím, co mám dělat. Nemám kam jít… Petr je můj jediný syn…“

Na chvíli jsme tam seděly mlčky. Najednou mi jí bylo líto – ale zároveň jsem cítila vztek. Proč musím já ustupovat? Proč ona nikdy neustoupí?

Další týdny byly jako zlý sen. Petr byl stále uzavřenější, Anička začala koktat a já měla pocit, že se dusím. Jednou večer jsem bouchla dveřmi a odešla k sousedce Janě – poprvé za deset let jsem si dovolila brečet před někým jiným.

„Musíš si dupnout,“ řekla Jana rozhodně. „Jinak tě ta ženská zničí.“

Doma jsem našla Petra sedět v kuchyni s hlavou v dlaních.

„Musíme něco udělat,“ řekla jsem tiše.

„Já vím…“ zašeptal Petr.

Začali jsme hledat řešení – sociální byty pro seniory, domovy s pečovatelskou službou. Marie byla vzteklá, urážela mě i Petra: „Chcete mě vyhodit na ulici! Po všem, co jsem pro vás udělala!“

Bylo to peklo – hádky střídaly tiché dny plné napětí. Anička začala mít noční můry.

Nakonec jsme našli malý obecní byt nedaleko – nebyl ideální, ale byl dostupný a blízko nás. Marie nakonec souhlasila – ale vztahy zůstaly napjaté.

Když jsme ji stěhovali, měla jsem pocit viny i úlevy zároveň. Petr byl smutný, ale i on cítil úlevu.

Dnes máme doma klid – ale jizvy zůstaly.

Někdy si říkám: Stálo to všechno za to? Může rodina přežít takovou zkoušku? Co byste udělali vy na mém místě?