Neviditelná mezi svými: Příběh Jany, ženy na okraji vlastní rodiny

„Mami, kde mám čistý ručník?“ ozvalo se z koupelny tak hlasitě, že jsem málem upustila hrnek s čajem. Bylo pondělní ráno, venku pršelo a v kuchyni voněla čerstvě upečená bábovka. Ale místo vděku nebo úsměvu jsem slyšela jen další požadavek. „Ve skříni, jako vždycky, Adame!“ odpověděla jsem unaveně. Syn zabouchl dveře a já si uvědomila, že už ani nevím, kdy mi naposledy někdo z rodiny poděkoval.

Před dvaceti lety jsme s Petrem začínali s nadšením a sny. On byl tehdy mladý stavební inženýr, já učitelka na základce v malém městě u Plzně. Vzali jsme si hypotéku na řadovku, plánovali děti a věřili, že spolu zvládneme všechno. První roky byly krásné – společné večeře, výlety na Šumavu, smích dětí v zahradě. Jenže časem se něco změnilo.

Petr začal trávit víc času v práci. „Musím, Jano, jinak nás ta hypotéka sežere,“ říkal mi často. Chápala jsem to. Ale když přišel domů, byl unavený, podrážděný a většinou se zavřel do pracovny. Děti – Adam a Klára – rostly rychleji, než jsem čekala. Z miminek se stali puberťáci s vlastními starostmi a tajemstvími. A já? Najednou jsem byla jen někdo, kdo vaří, pere a uklízí.

Jednoho večera jsem seděla u stolu s hlavou v dlaních. Klára přišla z tréninku a bez pozdravu si vzala jogurt z lednice. „Kláro, jak bylo na tréninku?“ zeptala jsem se opatrně. „Dobrý,“ odpověděla bez zájmu a zmizela v pokoji. Petr seděl u televize a sledoval zprávy. „Petře, můžeme si promluvit?“ zkusila jsem to. „Teď ne, Jano. Mám toho dneska dost,“ odbyl mě.

Začala jsem si všímat, že mě doma nikdo neposlouchá. Když jsem něco navrhla – třeba společný výlet nebo večeři – všichni měli jiné plány nebo byli na mobilu. Připadala jsem si jako duch ve vlastním domě.

Jednoho dne jsem našla v Adamově pokoji rozbitý mobil. „Adame, co se stalo?“ ptala jsem se ho starostlivě. „Nic ti do toho není,“ vyštěkl na mě a zabouchl dveře. Srdce mi bušilo až v krku. Kde je ten kluk, který mi dřív vyprávěl všechno?

Začala jsem mít pocit, že jediný smysl mého života je sloužit ostatním. V práci mě kolegyně chválily za trpělivost s dětmi, ale doma jsem byla neviditelná. Když jsem si postěžovala kamarádce Lence při kávě v kavárně U Anděla, jen pokrčila rameny: „To je normální, Jani. Děti jsou v pubertě a chlapi… no, ti jsou pořád stejní.“

Ale mně to normální nepřišlo. Každý večer jsem usínala s pocitem prázdnoty a ráno vstávala s těžkým srdcem.

Jednoho dne jsem se rozhodla něco změnit. Přihlásila jsem se na kurz keramiky v místním kulturním domě. První lekce byla zvláštní – ruce mi klouzaly po hlíně a já měla pocit, že konečně dělám něco pro sebe. Po kurzu jsme si s ostatními ženami povídaly o životě a já zjistila, že nejsem sama.

Doma si toho nikdo nevšiml. Když jsem přišla později než obvykle, Petr jen poznamenal: „Kde jsi byla? Večeře není?“ Odpověděla jsem klidně: „Byla jsem na keramice.“ Podíval se na mě překvapeně, ale nic neřekl.

Začala jsem chodit pravidelně. Najednou jsem měla něco svého – něco, co mi nikdo nemohl vzít.

Jednou večer jsem zaslechla Adama mluvit s kamarádem přes počítač: „Moje máma je divná, furt někde lítá.“ Zabolelo to víc než bych čekala.

Petr byl stále odtažitější. Jednou večer přišel domů pozdě a cítil silně po parfému. „Byl jsi s kolegy?“ zeptala jsem se opatrně. „Jo,“ odpověděl krátce a šel do sprchy.

Začala jsem pochybovat o všem – o sobě, o našem manželství, o tom, jestli má smysl dál bojovat za rodinu, která mě nechce vidět.

Jednoho dne přišla Klára domů uplakaná. Sedla si ke mně do kuchyně a poprvé po dlouhé době mě objala. „Mami… pohádala jsem se s Luckou…“ Začala mi vyprávět o svých trápeních a já ji poslouchala celým srdcem. Najednou jsem pochopila, že i když mě někdy přehlížejí, pořád mě potřebují.

Začala jsem být víc sama sebou – chodila na keramiku, četla knihy, občas šla s Lenkou do kina. Petr si toho všiml až po několika týdnech: „Jano… jsi nějaká jiná.“ Podívala jsem se mu do očí: „Možná už nechci být jen služka ve vlastním domě.“

Začali jsme spolu víc mluvit – někdy to bolelo, někdy jsme se hádali, ale aspoň jsme spolu zase komunikovali.

Dnes už nejsem ta neviditelná žena v koutě. Někdy je to těžké – děti mají své problémy a Petr je pořád často v práci – ale já už vím, že musím myslet i na sebe.

Občas si večer sednu ke stolu s hrnkem čaje a přemýšlím: Je možné být opravdu šťastná i tehdy, když vás vaše vlastní rodina přehlíží? Nebo je štěstí něco, co si musíme najít sami? Co myslíte vy?