Cizí a vlastní: Příběh jedné české rodiny

„Mami, proč zase dáváš Honzovi větší kus masa než mně?“ ozvalo se z kuchyně, zatímco jsem v rychlosti obracela řízky na pánvi. V tu chvíli jsem měla chuť všechno nechat být a utéct. Ale nemohla jsem. Vždyť právě kvůli dětem jsem se snažila držet naši novou rodinu pohromadě.

Jmenuji se Alena a můj život se změnil ve chvíli, kdy jsem si po rozvodu vzala Petra. On byl vdovec a měl syna Honzu, kterému bylo tehdy osm let. Já měla svého Tomáška, o rok mladšího. Myslela jsem si, že dvě děti zvládnu levou zadní – vždyť jsou to jen kluci, budou si spolu hrát a časem si na sebe zvyknou. Jenže realita byla úplně jiná.

První týdny byly plné napětí. Honza byl tichý, uzavřený, v noci často plakal a volal maminku. Tomášek na něj nejdřív žárlil, pak ho začal ignorovat. Petr byl pořád v práci – někdo přece musel vydělávat na hypotéku v našem panelákovém bytě na Jižním Městě. A já? Já jsem se snažila být spravedlivá, ale čím víc jsem se snažila, tím víc jsem měla pocit, že všechno kazím.

Jednou večer jsem seděla u Honzy na posteli a četla mu pohádku o Křemílkovi a Vochomůrkovi. Tomášek stál za dveřmi a poslouchal. Když jsem vyšla ven, měl v očích slzy. „Ty už mě nemáš ráda?“ zeptal se tiše. Objala jsem ho, ale v tu chvíli jsem věděla, že něco není v pořádku.

Začala jsem Honzovi věnovat víc pozornosti – chtěla jsem, aby mě přijal jako novou mámu. Brala jsem ho do kina, pekla jeho oblíbené buchty, pomáhala mu s úkoly. Tomášek byl najednou samostatný – sám si připravoval svačiny, sám chodil ven s kamarády. Myslela jsem si, že je to v pořádku. Že je silný a zvládne to.

Jenže pak přišly první problémy ve škole. Tomášek začal nosit poznámky – prý je drzý na učitelky, pere se s kluky ze třídy. Jednou mi volala třídní učitelka: „Paní Novotná, váš syn dnes rozbil okno ve třídě.“ Byla jsem zoufalá. Snažila jsem se s ním mluvit, ale on jen mlčel nebo odsekával.

Jednoho večera jsme seděli u stolu všichni čtyři. Petr četl noviny, Honza si dělal úkoly a Tomášek jen tak koukal do talíře. „Mami, proč už mě nikdy nevezmeš do ZOO?“ zeptal se najednou. Zaskočilo mě to. „Ale vždyť jsme tam byli loni…“ „S Honzou jsi tam byla už třikrát,“ řekl potichu a odešel do pokoje.

Začala jsem si uvědomovat, že Tomášek žárlí. Ale co jsem měla dělat? Když jsem se věnovala jemu, Honza byl smutný a uzavřený. Když jsem byla s Honzou, Tomášek zlobil. Byla jsem mezi dvěma ohni.

Pak přišla ta rána – Honza těžce onemocněl. Lékaři v Motole nám řekli, že má leukémii. Petr byl v šoku, já jsem celé dny trávila po nemocnicích. Tomášek zůstal doma sám – starala se o něj sousedka paní Dvořáková.

Jednoho dne jsem přišla domů a našla na stole lístek: „Mami, už mě nehledáš. Už mě nepotřebuješ.“ Tomášek zmizel. Policie ho našla až za dva dny u jeho kamaráda na druhém konci Prahy.

Od té doby už nic nebylo jako dřív. Tomášek se uzavřel do sebe, přestal se mnou mluvit. Honza se po roce léčby uzdravil a začal mě brát jako svou mámu – říkal mi „mami“ a objímal mě před spaním. Ale Tomášek… Ten mi nikdy neodpustil.

Dnes je mu třicet pět let. Nemá rodinu, žije sám v malém bytě na Žižkově a jednou za rok přijede na Vánoce. Sedí u stolu, jí cukroví a mlčí. Když mu nabídnu čaj, jen zavrtí hlavou: „Neboj se, mami, až budeš umírat, tak ti ten čaj stejně nepodám.“ Bolí to víc než cokoliv jiného.

Honza má dnes vlastní rodinu – dvě děti a ženu Katku. Volá mi každý týden a zve mě na oběd. Ale když odcházím od něj domů, myslím jen na Tomáška.

Jednou mi Honza řekl: „Mami, možná jsi to s Tomáškem přehnala… Já bych ti to nikdy nevyčítal.“

A já? Každý večer si kladu otázku: Mohla jsem to udělat jinak? Je možné být spravedlivá ke všem dětem? Nebo je mateřská láska vždycky nespravedlivá?

Co byste udělali vy na mém místě? Je možné napravit chyby z minulosti?