Tchyně mě chtěla vyhodit z domu – netušila, co v něm najde!

„Aleno, už toho mám dost! Tenhle dům je náš, a ty tu nemáš co dělat!“ zaječela na mě paní Jitka, moje tchyně, sotva jsem vešla do kuchyně. Její hlas se rozléhal starou vilou v Dejvicích jako siréna. Můj muž Petr stál mezi námi a vypadal, že by se nejradši propadl do země. „Mami, prosím tě, uklidni se…“ snažil se ji tišit, ale Jitka byla jako rozjetý vlak.

Stála jsem tam s rukama sevřenýma v pěst a v hlavě mi hučelo. Už několik měsíců jsem cítila, že mě Jitka nemá ráda. Od svatby nám dává najevo, že jsem pro jejího syna nedostatečná. Prý jsem z malého města, nemám správné způsoby a hlavně – tenhle dům prý nikdy nebude můj domov.

„Jitko, tohle není fér,“ ozvala jsem se konečně. „S Petrem jsme se sem nastěhovali po svatbě, protože jste nám to sami nabídli. A teď mě chcete vyhodit?“

Jitka se ušklíbla. „To byla chyba. Myslela jsem, že se změníš. Ale ty jsi pořád ta samá holka z Horního Slavkova. Tenhle dům patří rodině Novotných už tři generace a já nedovolím, aby ho někdo cizí zničil.“

Petr se na mě zoufale podíval. „Aleno, pojďme si promluvit v klidu…“

Ale já už nemohla dál mlčet. „Jitko, proč mi tohle děláte? Vždyť já vás nikdy nechtěla nahradit. Jen chci být součástí rodiny.“

Jitka si odfrkla a začala něco hledat v šuplíku. „Měla bys být ráda, že tě tu vůbec trpím. A jestli si myslíš, že ti Petr tenhle dům jednou přepíše, tak na to zapomeň!“

V tu chvíli jsem měla chuť sbalit si věci a odejít. Ale něco mě drželo. Možná hrdost, možná láska k Petrovi… nebo snad pocit, že tenhle dům skrývá víc, než si Jitka myslí.

O pár dní později jsem uklízela půdu. Potřebovala jsem být sama a vyčistit si hlavu. Mezi starými kufry a krabicemi jsem narazila na zaprášenou truhlu. Byla zamčená, ale klíček visel na hřebíku vedle dveří – typická Jitčina pečlivost.

Otevřela jsem ji a uvnitř našla hromadu dopisů svázaných stužkou. Byly adresované na jméno Marie Novotná – Jitčina matka. Zvědavost mi nedala a jeden jsem opatrně rozbalila.

„Drahá Marie,“ stálo v úhledném písmu, „děkuji ti za tvou laskavost a za to, že jsi mi dala střechu nad hlavou v době největší nouze…“

Dopis pokračoval popisem těžkých let po válce a o tom, jak Marie přijala do domu mladou ženu s dítětem – moji babičku! Srdce mi poskočilo. V dalších dopisech jsem našla fotografie: na jedné byla moje babička s malou holčičkou na klíně – mojí mámou – přímo před tímto domem.

Nemohla jsem tomu uvěřit. Celé roky mi máma vyprávěla o nějaké paní z Prahy, která jim kdysi pomohla přežít těžké časy. Netušila jsem ale, že šlo právě o rodinu Novotných.

Když jsem to večer ukázala Petrovi, seděl tiše a četl jeden dopis za druhým. „To znamená… že tvoje rodina má s tímhle domem společnou minulost,“ řekl nakonec ohromeně.

„A možná větší právo tu být než Jitka,“ dodala jsem tiše.

Petr se zamyslel. „Musíme to říct mámě.“

Druhý den jsme seděli všichni u stolu. Jitka byla napjatá jako struna.

„Mami,“ začal Petr opatrně, „Alena našla na půdě něco zajímavého…“

Podala jsem jí dopisy i fotky. Jitka je chvíli mlčky prohlížela a pak zbledla.

„To není možné…“ zašeptala.

„Je to pravda,“ řekla jsem klidněji, než jsem se cítila. „Moje babička tady žila s vaší maminkou několik let po válce. Pomáhaly si navzájem.“

Jitka zavřela oči a dlouho mlčela. Pak najednou začala plakat – poprvé od té doby, co ji znám.

„Já… já o tom věděla,“ přiznala se mezi vzlyky. „Ale nikdy jsem si neuvědomila… že jsi to ty.“

V tu chvíli ze mě spadla všechna zloba i strach. Najednou jsme tam seděly dvě ženy, které spojovala historie našich rodin víc než cokoliv jiného.

Od té doby se náš vztah změnil. Jitka už mě nevyhání z domu – naopak mi začala vyprávět příběhy o své mamince a o tom, jak moc jí moje babička pomohla přežít těžké časy.

Někdy si říkám: Kolik tajemství ještě naše domy skrývají? A proč nám někdy trvá tak dlouho pochopit, že jsme si navzájem blíž, než si myslíme?