Oslava, která mi zlomila srdce: Jak jsem na vlastní baby shower zjistila pravdu o svém manželovi

„Proč jsi mi to nikdy neřekl, Tomáši?“ vyhrkla jsem mezi dveřmi obýváku, kde ještě před chvílí voněly muffiny a balonky s nápisem „Vítej, miminko!“ se vznášely pod stropem. Teď už tu byla jen tísnivá atmosféra, ticho a pohledy všech upřené na mě. Lucie, moje nejlepší kamarádka od základky, stála vedle mě s rukou na rameni a v očích měla slzy. Nikdo se neodvážil promluvit.

Všechno to začalo jako dokonalý den. Byla sobota dopoledne, slunce svítilo do našeho panelákového bytu v Praze 4 a já byla v osmém měsíci těhotenství. Lucie mě přemluvila, že musíme udělat baby shower „po americku“, i když jsem si myslela, že je to trochu trapné. Ale byla jsem ráda, že mě někdo rozptýlí – poslední týdny jsem byla sama doma, Tomáš měl prý hodně práce v bance a domů chodil pozdě.

Přišly holky z práce, moje sestra Jana i mamka. Všichni se smáli, hráli jsme hry s plínkami a tipovali jméno miminka. Tomáš slíbil, že přijde aspoň na chvíli – prý má schůzku s klientem, ale pak se zastaví. Byla jsem trochu zklamaná, ale už jsem si zvykla.

Když se ozval zvonek, Lucie šla otevřít. Vrátila se s obálkou v ruce a zvláštním výrazem ve tváři. „Katko, přišel ti dopis,“ řekla tiše. Všichni ztichli. Otevřela jsem ho a začala číst. Byly to fotky – Tomáš s nějakou ženou a malým chlapečkem na hřišti v Modřanech. Pod tím bylo napsáno: „Myslela sis, že jsi jediná?“

V tu chvíli se mi zatočila hlava. Holky kolem mě začaly šeptat, mamka mě objala. Lucie mi podala sklenici vody. „To bude nějaký omyl,“ snažila se mě uklidnit Jana. Ale já věděla, že není.

Tomáš přišel asi za půl hodiny. Ve dveřích se zarazil, když viděl všechny ty tváře a mě s dopisem v ruce. „Co se děje?“ zeptal se nervózně. Ukázala jsem mu fotky. Zbledl.

„To není tak, jak to vypadá,“ začal koktat. Ale já už věděla dost. „Kdo je ta žena? A to dítě?“ ptala jsem se naléhavě.

„Katko… prosím tě… já ti to chtěl říct…“

„Kdy? Až se narodí naše dítě? Nebo až ti dojdou výmluvy?“ křičela jsem a slzy mi tekly po tváři.

Holky pomalu odcházely, nechaly nás samotné. Lucie zůstala a držela mě za ruku.

Tomáš se posadil na gauč a začal vyprávět. Prý měl před lety krátký vztah s kolegyní z práce, když jsme měli krizi. Narodil se mu syn Matěj a on jí platil alimenty, ale nikdy mi to neřekl. Prý mě nechtěl ztratit.

„A co teď? Co mám dělat? Čekám tvoje dítě a ty máš někde další rodinu!“ křičela jsem zoufale.

Tomáš mlčel. Lucie mě objala a šeptala: „Jsem tu pro tebe.“

Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem o všem – o tom, jak jsme s Tomášem plánovali budoucnost, jak jsme vybírali kočárek v IKEA, jak mi sliboval, že budeme šťastná rodina. A teď? Všechno bylo pryč.

Druhý den ráno jsem sbalila pár věcí a odjela k mamce do Říčan. Tomáš mi volal, psal zprávy, prosil o odpuštění. Ale já nemohla zapomenout na tu zradu.

Maminka mi vařila čaj a hladila mě po vlasech jako malou holku. „Musíš myslet hlavně na sebe a miminko,“ říkala tiše.

Lucie za mnou chodila každý den po práci. Přinesla mi i knížku o tom, jak zvládnout rozchod v těhotenství. Smály jsme se i plakaly spolu.

Po pár týdnech mi Tomáš napsal dlouhý dopis. Omlouval se a prosil mě, abych mu dala šanci být otcem našeho dítěte. Prý už nechce žít ve lži.

Nevěděla jsem, co mám dělat. Srdce mi říkalo jedno, rozum druhé. Měla bych mu odpustit kvůli dítěti? Nebo začít nový život sama?

Porodila jsem dceru Aničku v červenci v Podolí. Tomáš byl u porodu – plakal víc než já. Když držel Aničku v náručí, viděla jsem v jeho očích lítost i lásku.

Teď je Aničce půl roku a já stále nevím jistě, co bude dál. S Tomášem spolu nejsme, ale snažíme se být rodiči pro naši dceru.

Někdy si říkám: Je lepší žít v pravdě, i když bolí? Nebo je někdy lepší nevědět všechno? Co byste udělali vy na mém místě?