Můj syn mi řekl, že na mě o Vánocích nečeká. Zrušila jsem mu platbu na hypotéku… Příběh o tom, jak jedno slovo změnilo celý můj život.

„Mami, letos na Vánoce nejezdi. Budeme jen s Lenkou a dětmi.“

Ta věta mi zněla v hlavě jako ozvěna, která se odmítala ztratit. Seděla jsem v kuchyni u stolu, ruce se mi třásly a v hrudi mě pálilo. Vždyť já pro Petra dýchala celý život. Když mu bylo šest a jeho otec nás opustil, slíbila jsem si, že nikdy nebude nic postrádat. Všechno jsem podřídila jemu – práci, volný čas, dokonce i vlastní sny. A teď? Teď mě můj jediný syn nechce vidět na Vánoce.

„Petře, co to říkáš? Vždyť jsme vždycky byli spolu…“ zašeptala jsem do telefonu, ale on už byl rozhodnutý.

„Mami, Lenka chce klid. Děti jsou nemocné, a navíc… prostě letos to bude jen naše rodina. Snad to chápeš.“

Chápu? Nechápala jsem nic. Po telefonu jsem slyšela v pozadí smích jeho ženy Lenky a šustění balicího papíru. Byla jsem zbytečná. Přebytečná. Najednou jsem si uvědomila, že už nejsem součástí jejich života. Jen někdo, kdo posílá peníze na hypotéku a občas pohlídá děti.

Zavěsila jsem a seděla v tichu. Hodiny tikaly a já cítila, jak se ve mně něco láme. Vždyť já jim každý měsíc posílám pět tisíc na splátku hypotéky! Když Petr přišel před dvěma lety s prosbou o pomoc, neváhala jsem ani minutu. „Mami, bez tebe to nezvládneme,“ říkal tehdy. A já byla pyšná, že můžu být užitečná.

Ale teď? Teď už mě nepotřebují. Nebo možná potřebují jen moje peníze.

Celou noc jsem nespala. Přemítala jsem o tom, kde se stala chyba. Vzpomínala jsem na všechny ty roky, kdy jsem se snažila být nejlepší matkou. Na všechny ty večery, kdy jsem seděla u jeho postele a četla mu pohádky, i když jsem byla vyčerpaná z práce. Na všechny ty chvíle, kdy jsem mu odpouštěla drzost v pubertě, protože „je to jen období“.

Ráno jsem vstala s rozhodnutím. Otevřela jsem internetové bankovnictví a zrušila trvalý příkaz na Petrovu hypotéku. Prsty se mi třásly, když jsem klikala na tlačítko „zrušit“. Bylo to poprvé v životě, kdy jsem udělala něco jen pro sebe.

Za pár hodin mi volal Petr.

„Mami? Co se děje? Přišla mi zpráva z banky…“

„Petře,“ přerušila jsem ho tiše, „letos si musím dát pauzu. Potřebuju myslet taky na sebe.“

Na druhém konci bylo ticho.

„To jako vážně? Kvůli tomu, že jsme tě nepozvali na Vánoce?“

„Nejde jen o Vánoce,“ řekla jsem pevněji, než bych čekala. „Jde o všechno. O to, že už nejsem součástí vaší rodiny. Jsem jen někdo na okraji.“

Petr mlčel dlouho. Pak řekl: „Tohle je podraz.“

Zavěsil.

Seděla jsem u stolu a dívala se do prázdna. Slzy mi tekly po tvářích, ale necítila jsem lítost. Spíš úlevu. Poprvé za dlouhá léta jsem si dovolila myslet na sebe.

V následujících dnech mi Petr nevolal. Ani Lenka nepsala. Bylo ticho – dusivé a těžké. Ale já začala dělat věci jinak. Šla jsem do divadla s kamarádkou Janou, koupila si nové šaty a přihlásila se na kurz italštiny, o kterém jsem snila roky.

Na Štědrý den jsem seděla sama u stolu s bramborovým salátem a kaprem pro jednoho. Bylo to zvláštní – smutné i osvobozující zároveň.

Večer mi přišla zpráva od Petra: „Mami, promiň… Asi jsme to přehnali. Děti se ptají po babičce.“

Dlouho jsem přemýšlela nad odpovědí. Nakonec jsem napsala: „Mám vás ráda, ale potřebuju čas pro sebe. A chci být součástí vaší rodiny nejen jako bankomat.“

Nevím, co bude dál. Možná mě Petr nikdy nepochopí. Možná mě Lenka bude nenávidět do konce života. Ale poprvé za dlouhou dobu cítím klid.

Je to sobecké? Nebo je to konečně spravedlivé? Co byste udělali vy na mém místě?