Na lavičce v zimě: Příběh o nalezeném dítěti a rozbité rodině

„Proč jsi to udělala? Proč jsi ho tam nechala?“ křičela jsem na neznámou ženu, která se mi snažila vytrhnout dítě z náruče. Její oči byly zarudlé, ruce se jí třásly a já cítila, jak mi srdce buší až v krku. Bylo brzké ráno, zima zalézala pod kabát a já stála na prázdném dětském hřišti v Nuslích, kde jsem před chvílí našla na lavičce zabalené novorozeně. Jeho pláč mě probudil z otupělosti, kterou ve mně zanechala noční směna uklízečky v jednom činžáku na Vinohradech.

Nikdy nezapomenu ten okamžik. Šla jsem domů, unavená, s hlavou plnou starostí o peníze a o mámu, která už skoro nevstává z postele. Najednou jsem uslyšela ten zoufalý křik. Nejdřív jsem si myslela, že je to kočka. Ale pak jsem uviděla malý uzlíček v šedé dece. Miminko. Holčička. Byla promodralá zimou, ručičky měla sevřené v pěstičky a oči zalité slzami.

Zvedla jsem ji do náruče a rozhlížela se kolem. Nikde nikdo. Mobil jsem měla vybitej, takže jsem běžela do nejbližší trafiky a prosila prodavačku, aby zavolala policii. „To je dneska svět,“ povzdechla si paní za pultem a podala mi horký čaj. Držela jsem holčičku u sebe a snažila se ji zahřát vlastním tělem.

Policie přijela rychle. Všechno šlo najednou hrozně rychle – výslechy, otázky, papírování. Cítila jsem se jako v cizím filmu. Když mě pustili domů, byla jsem vyčerpaná a zmatená. Ale ten pohled na miminko mi zůstal před očima.

Dny plynuly a já se snažila vrátit do normálu. Ale nešlo to. Pořád jsem na tu holčičku myslela. V práci jsem myla schody a přemýšlela, co s ní bude. Pak mi jednoho dne zazvonil telefon – číslo, které jsem neznala.

„Dobrý den, tady sociální pracovnice Novotná. Mohla byste přijít na oddělení? Máme pro vás informace ohledně toho nalezeného dítěte.“

Srdce mi poskočilo. V kanceláři seděla paní Novotná s vážným výrazem a vedle ní mladý policista.

„Zjistili jsme totožnost matky,“ řekla tiše. „Je to vaše sestra.“

V tu chvíli se mi zatočila hlava. „To není možné,“ zašeptala jsem. „Moje sestra je přece v Německu, pracuje tam jako zdravotní sestra…“

Paní Novotná se na mě smutně podívala. „Vaše sestra byla před týdnem viděna v Praze. Podle kamerových záznamů byla v okolí parku právě v době, kdy bylo dítě nalezeno.“

Nevěděla jsem, co říct. Sestru Hanu jsem neviděla skoro rok. Po smrti táty jsme se pohádaly kvůli dědictví a ona odjela do zahraničí. Od té doby jsme si jen občas napsaly zprávu.

Když jsem přišla domů, máma seděla u stolu a dívala se do prázdna.

„Mami… vědělas o tom?“ zeptala jsem se opatrně.

Máma jen zavrtěla hlavou a rozplakala se. „Hanka mi volala před měsícem… říkala, že je v nesnázích… ale nechtěla říct víc.“

Celou noc jsem nespala. Přemítala jsem, jak je možné, že moje vlastní sestra nechala své dítě na lavičce v zimě. Druhý den ráno mi přišla SMS: „Potřebuju tě vidět. Hanka.“

Sešly jsme se v malé kavárně u I.P. Pavlova. Hanka byla bledá, pohublá a v očích měla strach.

„Proč jsi to udělala?“ vyhrkla jsem hned mezi dveřmi.

Hanka se rozplakala. „Já už nemohla… Petr mě bil… vyhrožoval mi… neměla jsem kam jít… bála jsem se o malou…“

Seděly jsme tam dlouho. Hanka mi vyprávěla o svém životě v Německu – jak se zamilovala do Petra, jak ji začal kontrolovat, zamykal doma, bral jí peníze i doklady. Když otěhotněla, doufala, že se všechno změní. Ale bylo to horší.

„Utekla jsem zpátky do Prahy… ale neměla jsem kde bydlet… máma je nemocná… ty máš svých starostí dost… byla jsem zoufalá…“

Cítila jsem vztek i soucit zároveň. „Ale proč jsi ji nechala samotnou? Mohlas mi zavolat! Mohlas přijít ke mně!“

Hanka jen tiše plakala.

Další týdny byly jako zlý sen. Policie Hanku vyslýchala, sociálka řešila péči o dítě. Máma byla na dně, já mezi prací a úřady skoro nespala.

Jednou večer jsme seděly s mámou u stolu a mlčely.

„Všechno je to moje vina,“ řekla najednou máma tiše. „Po smrti táty jsme se všechny rozpadly… měla jsem vás držet pohromadě…“

Vzala jsem ji za ruku. „Mami, není pozdě začít znovu.“

Nakonec soud rozhodl, že malá Eliška půjde do pěstounské péče – ke mně. Hanka dostala podmínku a musela nastoupit na terapii.

Začaly jsme spolu zase mluvit – pomalu, opatrně, ale upřímněji než kdy dřív.

Každý den je boj – s únavou, s penězi, s vlastními pochybnostmi i s tím, co si o nás myslí sousedi („To je ta rodina s tím nalezeným dítětem…“). Ale když večer držím Elišku v náručí a ona se na mě usměje, vím, že to všechno má smysl.

Někdy si říkám: Jak byste se zachovali vy? Odpustili byste sestře? A co byste udělali pro rodinu vy?