Pěnové grimasy: Můj boj za vlastní tvář

„Lucie, už zase děláš ty svoje blbosti?“ ozvalo se z kuchyně, sotva jsem stiskla spoušť na mobilu. Pěna mi stékala po tváři a v zrcadle jsem se proměnila v groteskního klauna. Máma stála ve dveřích, ruce v bok, a její pohled byl směsicí nepochopení a obav. „Co když to uvidí někdo ze školy? Co když tě někdo pozná?“

Zhluboka jsem se nadechla. „Mami, tohle je moje umění. Lidi to baví. Už mám přes tisíc sledujících.“

„A co z toho máš? Akorát ostudu! Vždyť se na sebe podívej!“

Zavřela jsem oči a snažila se nevnímat její hlas. V hlavě mi běžely komentáře pod posledním videem: „Tohle je fakt psycho“, „Jsi úžasná!“, „Tohle bych nikdy neměla odvahu udělat.“ Ta směsice reakcí mě vždycky rozervala napůl – mezi pýchou a pochybnostmi.

Jmenuji se Lucie Novotná, je mi dvacet čtyři a žiju v paneláku na Jižním Městě. Vždycky jsem byla ta divná holka – moc tichá, moc nápadná, moc jiná. Ve škole jsem kreslila karikatury učitelů do sešitů, doma jsem si hrála s barvami a stříhala si vlasy podle nálady. Táta mě podporoval – aspoň do té doby, než odešel za jinou. Máma od té doby všechno řeší za nás oba. A já? Já jsem si našla svůj svět.

Začalo to jednou večer, když jsem seděla v koupelně a pozorovala, jak se mi na tváři rozpouští pěna na holení. Najednou mě napadlo: Co kdybych z toho udělala masku? Vzala jsem mobil, nastavila časovač a začala modelovat – nejdřív knír, pak obočí jako Brežněv, nakonec celou tvář pokrytou bublinami. Výsledek byl směšný i děsivý zároveň. Když jsem to dala na Instagram, čekala jsem posměch. Místo toho přišly lajky a zprávy: „Tohle je fakt originální!“

Začala jsem tvořit pravidelně. Každý večer nová grimasa, nová maska, nový autoportrét. Někdy jsem byla smutná princezna, jindy šílený vědec nebo uplakaný klaun. Lidi psali, že jim to zlepšuje den. Ale doma to bylo čím dál horší.

Jednou večer přišla máma s dopisem v ruce. „Přišlo ti něco z magistrátu,“ řekla ledově.

Otevřela jsem obálku – byla to pozvánka na výstavu mladých umělců v DOXu. Někdo z mých sledujících mě nominoval. Máma si sedla naproti mně ke stolu.

„Lucie, já tomu nerozumím. Proč musíš dělat takové věci? Nemůžeš být normální? Najít si práci jako ostatní?“

„A co je to normální?“ vyjela jsem poprvé v životě ostřeji. „Chceš, abych byla neviditelná? Abych zapadla mezi ostatní a nikdy nic nezkusila?“

Máma sklopila oči. „Já jen nechci, aby ses trápila.“

„Ale já se trápím právě proto, že mě nikdo nechápe!“

Ticho mezi námi bylo husté jako ta pěna na mé tváři.

Na výstavu jsem šla sama. V DOXu visely moje fotky vedle obrazů a soch jiných mladých lidí. Lidi se zastavovali, smáli se, někteří kroutili hlavou. Slyšela jsem útržky rozhovorů:

„Tohle je fakt divný…“
„Ale podívej, jak je to nápaditý!“
„Moje dcera by něco takovýho nesměla.“

Stála jsem tam v koutě a cítila se nahá. Najednou ke mně přišla starší paní s šedými vlasy.

„Vy jste ta autorka těch pěnových masek?“ zeptala se tiše.

Přikývla jsem.

„Víte, já celý život chtěla být herečka,“ řekla a usmála se smutně. „Ale nikdy jsem neměla odvahu být jiná než ostatní. Vy tu odvahu máte.“

Chtěla jsem jí říct děkuju, ale místo toho mi vyhrkly slzy.

Doma mě čekal další konflikt. Máma našla článek o mně na Seznamu.

„Teď už to ví celá republika! Co když tě někdo pozná na ulici? Co když tě někdo zesměšní?“

„A co když ne?“ odpověděla jsem klidněji než kdy dřív.

Začaly mi chodit zprávy od lidí z celé republiky – někdo mi psal, že ho moje masky rozesmály po těžkém dni v práci; jiný mi poslal fotku své vlastní pěnové grimasy; další mi napsal, že díky mně měl odvahu přiznat doma svou homosexualitu.

Jednoho dne přišel e-mail od produkce České televize: Chtěli se mnou natočit reportáž do pořadu o mladých umělcích. Máma byla zděšená.

„Lucie, prosím tě… Nechoď tam! Udělají si z tebe legraci!“

Ale já už byla rozhodnutá. Ve studiu jsem seděla před kamerou s pěnou na tváři a odpovídala na otázky moderátorky:

„Proč právě pěna na holení?“

„Protože je to obyčejná věc, kterou má každý doma. A přitom se z ní dá udělat něco úplně nového.“

Po odvysílání reportáže mi napsala i moje bývalá spolužačka Jana:

„Hele, Luci… Vždycky jsme si z tebe dělali srandu ve škole. Ale teď vidím, že jsi fakt dobrá. Omlouvám se.“

Bylo to poprvé v životě, kdy jsem necítila stud za to, kým jsem.

Máma mě jednou večer zastavila u dveří do koupelny.

„Lucie… Já tě asi nikdy úplně nepochopím,“ řekla tiše. „Ale vidím, že jsi šťastná. Tak buď dál svá.“

Objala mě poprvé po letech.

Dnes mám přes deset tisíc sledujících a lidé mi posílají své vlastní pěnové grimasy z celé republiky – z Ostravy i z Aše, z malých vesnic i velkých měst. Někdy mě ještě přepadne strach: Co když jednou přijde den, kdy už nebudu mít co říct? Co když mě zase pohltí ta stará nejistota?

Ale pak si vzpomenu na tu starou paní z výstavy a na máminu větu: „Buď dál svá.“

Možná je právě tohle největší odvaha – být sám sebou v zemi, kde každý čeká, že budeš stejný jako ostatní.

A co vy? Máte odvahu ukázat světu svou pravou tvář? Nebo radši schováváte své grimasy pod maskou každodennosti?