Cizinka ve vlastním domě: Příběh české snachy

„Proč jsi zase koupila tu levnou šunku? V naší rodině jsme vždycky jedli kvalitní věci, Lucie!“ ozvalo se z kuchyně, sotva jsem položila tašku s nákupem na stůl. Tchyně stála u linky s rukama v bok a její pohled mě propaloval skrz naskrz. Bylo to sotva týden po svatbě s Petrem a já už měla pocit, že jsem cizincem ve vlastním domě.

Petr byl vždycky tichý, klidný typ. Když jsme se rozhodli, že po svatbě zůstaneme nějaký čas u jeho rodičů v jejich prostorném domě v Říčanech, zdálo se to jako rozumné řešení. Ale už první ráno jsem pochopila, že to nebude jednoduché. Tchyně, paní Věra, měla jasnou představu o tom, jak má domácnost fungovat – a já do ní rozhodně nezapadala.

„Mami, Lucie to myslela dobře,“ pokusil se Petr zasáhnout, ale jeho hlas zanikl v jejím dalším lamentování. „To je pořád dokola! Kdo bude jíst ty tvoje dietní věci? My nejsme žádní nemocní!“

Stála jsem tam, srdce mi bušilo až v krku. Chtěla jsem něco říct, ale slova mi uvízla v hrdle. Vzpomněla jsem si na svoji maminku, která mě vždycky učila, že rodina je základ a že je třeba se snažit vycházet. Ale jak mám vycházet s někým, kdo mě odmítá už od prvního dne?

Večer jsem seděla na posteli v našem malém pokoji a dívala se na Petra. „Proč mi to dělá? Co jsem jí udělala?“ zašeptala jsem.

Petr si povzdechl. „Ona je prostě taková. Vždycky všechno řídila. Táta byl celý život pod pantoflem. Já… já nevím, jak jí to vysvětlit.“

Další dny byly jako přes kopírák. Každé ráno jsem vstávala dřív než ostatní, abych připravila snídani podle jejích představ. Každý večer jsem se snažila zapojit do rodinných debat u televize, ale většinou jsem byla ignorována nebo okřiknuta za nějakou drobnost.

Jednou večer přišla tchyně do našeho pokoje bez zaklepání. „Lucie, zítra přijde moje sestra s manželem. Upečeš bábovku podle našeho receptu? Ne tu tvoji zdravou variantu, prosím tě.“

„Samozřejmě,“ odpověděla jsem tiše a v duchu počítala do deseti.

Druhý den jsem stála v kuchyni a snažila se najít všechny potřebné suroviny. Tchyně mě sledovala jako jestřáb. „Máslo musíš vyšlehat pořádně! A mouku prosívat! Tak… ne tak! Dej mi to radši.“

Cítila jsem slzy v očích, ale nedovolila jsem si je pustit. Když přišli hosté a bábovka byla na stole, všichni chválili „Věřinu bábovku“. Nikdo si ani nevšiml mé práce.

Jednou večer, když Petr nebyl doma, přišla tchyně za mnou do kuchyně. „Víš, Lucie, já nevím, jestli jsi pro Petra ta pravá. On potřebuje silnou ženu, která zvládne domácnost i rodinu. Ty jsi… no… moc citlivá.“

To už jsem nevydržela. „Paní Věro, snažím se tu každý den. Nechci být na obtíž. Ale mám pocit, že mě tu nechcete.“

Podívala se na mě dlouze a pak jen pokrčila rameny: „To není o tom chtít nebo nechtít. Prostě nejsi naše krev.“

Ten večer jsem poprvé vážně přemýšlela o tom, že odejdu. Ale kam? Moje rodina byla daleko a Petr… Petr byl rozpolcený mezi mnou a matkou.

Začala jsem hledat práci v Praze, abych mohla být víc mimo dům. Když jsem si našla místo v malé kavárně na Vinohradech, cítila jsem poprvé po dlouhé době radost. Tam mě lidé brali takovou, jaká jsem.

Jednoho dne přišla do kavárny starší paní a dala se se mnou do řeči. Vyprávěla mi o svých začátcích v nové rodině po válce a o tom, jak dlouho trvalo, než ji přijali. „Musíte být silná a věřit sama sobě,“ řekla mi na rozloučenou.

Doma se situace nelepšila. Tchyně byla čím dál ostřejší a Petr čím dál tišší. Jednou večer jsem mu řekla: „Petře, takhle to dál nejde. Buď najdeme vlastní byt, nebo… nebo to nezvládnu.“

Petr mlčel dlouho, pak jen zašeptal: „Já nevím, jestli to zvládnu bez mámy.“

V tu chvíli mi došlo, že nejsem problém já – ale jeho neschopnost postavit se za naši rodinu.

Začala jsem si balit věci. Tchyně mě sledovala z chodby s vítězným úsměvem.

Odešla jsem do podnájmu ke kamarádce z práce. První noc jsem brečela do polštáře, ale cítila jsem i úlevu.

Petr mi volal několikrát týdně a prosil mě, abych se vrátila. Ale já už věděla, že domov není místo – je to pocit být milována a respektována.

Dnes žiju sama v malém bytě na Žižkově a mám kolem sebe lidi, kteří mě berou takovou, jaká jsem.

Někdy si kladu otázku: Proč je pro některé lidi tak těžké přijmout někoho nového do rodiny? A stojí vůbec za to bojovat o místo tam, kde vás nechtějí?