Když se vlastní domov stane cizím: Vyznání pražské matky

„Tohle je moje kuchyň, Lenko!“ vyhrkla jsem, až jsem se sama lekla svého hlasu. Lenka se na mě otočila s hrncem v ruce, oči rozšířené překvapením. Tomáš, můj syn, seděl u stolu a dělal, že si čte noviny, ale cítila jsem, jak napětí houstne. V tu chvíli jsem si uvědomila, že už nejsem paní svého domova.

Ještě před rokem jsem žila sama v našem dvoupokojovém bytě na Žižkově. Po smrti mého muže Karla jsem si zvykla na ticho, na svůj rytmus, na ranní kávu u okna s výhledem na Vítkov. Byla jsem sama, ale měla jsem klid. Pak přišel telefonát: Tomáš a Lenka přišli o podnájem. „Mami, jen na pár měsíců, než najdeme něco vlastního,“ sliboval Tomáš. Jak bych mohla odmítnout? Je to přece můj syn.

První týdny byly zvláštní. Najednou jsem musela sdílet koupelnu, kuchyň, dokonce i lednici. Lenka měla jiné zvyky – vařila pozdě večer, nechávala pootevřené dveře od koupelny, v obýváku rozložila jogamatku a cvičila jógu. Tomáš byl pořád v práci nebo na počítači. Já se snažila být nenápadná, ale připadala jsem si jako vetřelec ve vlastním bytě.

Jednoho večera jsem přišla domů z procházky a našla Lenu s její kamarádkou v kuchyni. Smály se, popíjely víno a ani si nevšimly, že jsem přišla. „Ahoj Marie,“ kývla Lenka ledabyle. Chtěla jsem si udělat čaj, ale nebylo kde – všude byly rozložené talíře a hrnky. Odešla jsem do svého pokoje a poprvé za dlouhou dobu jsem plakala.

Začala jsem si všímat drobností: moje oblíbená utěrka zmizela, hrníček s modrými kvítky byl najednou u Lenkina nočního stolku. Knihy v knihovně byly přerovnané podle barvy hřbetů – Lenka prý miluje pořádek. Ale já měla ráda svůj chaos! Každý den jsem ztrácela kousek sebe.

Jednou večer jsem zaslechla jejich rozhovor za zavřenými dveřmi: „Tvoje máma je pořád doma, nemám tu žádné soukromí,“ šeptala Lenka. „Vždyť je to její byt,“ odpověděl Tomáš tiše. Srdce mi bušilo až v krku. Chtěla jsem zakřičet: „A co já? Kde mám já svoje soukromí?“

Začaly hádky o maličkosti. Lenka mi vyčítala, že dávám prádlo do pračky bez jejího svolení. Tomáš mi jednou řekl: „Mami, musíš být trochu flexibilní.“ Flexibilní! V sedmdesáti letech! Připadala jsem si jako host ve vlastním životě.

Jednoho rána jsem našla na stole lístek: „Marie, dneska přijde opravář na internet.“ Ani slovo prosím nebo děkuji. V tu chvíli mi došlo, že už nejsem matka ani hostitelka – byla jsem jen překážka.

Začala jsem chodit ven častěji – do parku, do knihovny, na návštěvy ke starým známým. Doma jsem byla jen večer a v noci. Byt byl plný cizích zvuků a vůní. Jednou jsem se přistihla, jak stojím před dveřmi a nemůžu se odhodlat vejít.

Jednoho dne jsme se pohádaly kvůli banalitě – Lenka chtěla přestavět obývák podle svého vkusu. „Marie, ten gauč je hrozně starý!“ řekla posměšně. „Ten gauč tu byl ještě před tebou!“ vyjela jsem na ni. Tomáš stál mezi námi a nevěděl, ke komu se přiklonit.

Po té hádce bylo doma ticho jako v hrobě. Lenka mě ignorovala, Tomáš byl nervózní a já měla pocit, že se dusím. Přemýšlela jsem o tom, že odejdu – ale kam? To je přece můj domov!

Jednou večer jsme seděli všichni u stolu a já sebrala odvahu: „Tomáši, Leni… já už to takhle dál nezvládám.“ Chvíli bylo ticho. „Mami, vždyť jsme ti říkali, že to bude jen na chvíli,“ řekl Tomáš nejistě. „Ale už je to půl roku! Já tu nemám klid ani soukromí.“

Lenka protočila oči: „My taky ne! Nemůžeme si tu dělat věci po svém.“

„Ale tohle je můj byt!“ vykřikla jsem zoufale.

V tu chvíli mi došlo, že jsme všichni ztratili domov – každý jinak. Oni svůj vlastní ještě nenašli a já ten svůj ztratila.

Od té doby spolu skoro nemluvíme. Doma je dusno, každý se zavírá do svého pokoje. Čekám na den, kdy si najdou něco vlastního – a zároveň se toho bojím. Co když pak zůstanu úplně sama?

Někdy v noci sedím u okna a dívám se na světla Prahy. Přemýšlím: Je lepší být sama ve svém klidu, nebo mít kolem sebe rodinu za cenu ztráty vlastního prostoru? Jak najít rovnováhu mezi láskou k dětem a potřebou mít svůj domov? Co byste udělali vy na mém místě?