Syn se chce nastěhovat s rodinou. Můj boj o vlastní domov a důstojnost

„To snad nemyslíš vážně, Tomáši!“ vykřikla jsem, když mi syn oznámil, že se k nám s Lenkou a dětmi nastěhují. Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. „Mami, nemáme kam jít. V Praze je to šílené, nájmy jsou neúnosné. Jen na pár měsíců, než najdeme něco vlastního,“ odpověděl Tomáš klidně, jako by šlo o samozřejmost.

V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi zhroutil svět. S manželem Karlem jsme si celý život odříkali, abychom mohli mít svůj malý domek na okraji Plzně. Těšili jsme se na klidné stáří, na zahrádku, na chvíle, kdy si v obýváku pustíme staré písničky a budeme si povídat jen spolu. A teď? Najednou mám být babičkou na plný úvazek, kuchařkou a uklízečkou pro čtyři další lidi?

Karel jen pokrčil rameny: „Marie, je to náš syn. Nemůžeme ho nechat na ulici.“

„A co my? My už nejsme důležití?“ vyhrkla jsem zoufale. Karel se na mě podíval smutně, ale nic neřekl. Věděla jsem, že má strach z konfliktu. Vždycky byl ten smířlivý, co raději ustoupí.

První noc po té hádce jsem skoro nespala. Převalovala jsem se v posteli a hlavou mi běžely vzpomínky – jak jsme Tomáše vodili do školky, jak jsme mu pomáhali s maturitou, jak jsme mu půjčili peníze na svatbu. Vždycky jsme tu byli pro něj. Ale teď? Teď mám pocit, že mě někdo vymazal z vlastního života.

Za týden už stály v předsíni krabice a kufry. Lenka byla odměřená, děti pobíhaly po domě a křičely. „Babičko, kde budeme spát?“ ptala se malá Anička. „V pracovně,“ odpověděla Lenka bez mrknutí oka. Pracovna byla moje útočiště – místo, kde jsem si četla a šila. Teď tam budou spát děti.

Večer jsem seděla v kuchyni a brečela do hrnku s čajem. Karel přišel a pohladil mě po rameni: „Marie, nějak to zvládneme.“

„Ale já už nechci pořád jen zvládat! Chci žít! Chci mít svůj klid!“ vybuchla jsem.

Další dny byly jako zlý sen. Lenka mi začala radit, jak mám vařit – prý je lepší dělat bezlepkové těstoviny, protože to je zdravější pro děti. Tomáš mi vyčítal, že v lednici není dost jogurtů pro děti. Najednou jsem měla pocit, že můj domov už není můj.

Jednou večer jsem zaslechla Lenkou a Tomáše v ložnici: „Tvoje máma je hrozně vztahovačná. Měla by být ráda, že tu nejsme cizí lidi.“

To už bylo moc. Druhý den ráno jsem si sedla ke stolu a řekla: „Musíme si promluvit.“

Tomáš zvedl oči od mobilu: „Co je zase?“

„Cítím se tady jako cizinec. Všechno se změnilo. Nemám už ani svůj kout. Chci vědět, jak dlouho tu budete.“

Lenka protočila oči: „Marie, vždyť jsme rodina! To je snad normální pomáhat si.“

„Ano, ale i já mám právo na svůj život! Chci vědět konkrétně – měsíc? Dva? Půl roku?“

Tomáš mlčel. Nakonec řekl: „Do konce léta určitě.“

Bylo mi do breku. Léto teprve začínalo.

Začala jsem být protivná i na Karla. Vadilo mi všechno – rozházené hračky v obýváku, Lenčiny poznámky o úklidu, Tomášovo mlčení. Jednou večer jsem bouchla dveřmi a šla ven na zahradu. Seděla jsem na lavičce a dívala se do tmy.

Přišla za mnou sousedka Jana: „Co se děje? Jsi nějaká bledá.“

Všechno jsem jí řekla. Jana mě objala: „Musíš si stát za svým. Je to tvůj domov.“

Druhý den jsem napsala Tomášovi dopis:

„Tome,
Mám tě ráda a vždycky ti pomůžu, ale potřebuju vědět, že i já mám právo na svůj domov a klid. Prosím tě o respektování našich pravidel a soukromí. Pokud to nejde jinak, najděte si něco jiného do konce prázdnin.“

Tomáš byl uražený, Lenka se mnou nemluvila týden. Ale začali hledat podnájem.

Když konečně odcházeli, bylo mi smutno i úlevně zároveň. Anička mě objala: „Babičko, budu ti psát.“

Seděla jsem pak s Karlem u stolu a oba jsme mlčeli.

Přemýšlím – kde je ta hranice mezi pomocí dětem a ochranou vlastního štěstí? Máme právo říct dost i svým nejbližším? Co byste udělali vy?