Dům, který nás rozdělil: Příběh zrady a rodinných ran

„To snad nemyslíš vážně, mami!“ vyhrkl Petr a jeho hlas se rozléhal po kuchyni, kde voněla čerstvě upečená bábovka. Seděla jsem u stolu, ruce sevřené v klíně, a snažila se ovládnout třesoucí se bradu. Tchyně, paní Věra, stála u okna a dívala se ven na zahradu, jako by tam hledala odpovědi na otázky, které jsme jí kladli už týdny.

„Je to naše rozhodnutí,“ řekl tchán Josef klidně, ale v jeho očích jsem zahlédla stín viny. „Dům přepíšeme na Lenku. Je to pro nás jednodušší.“

Lenka, mladší sestra mého muže, seděla v rohu a ani se na nás nepodívala. Vždycky byla jejich zlaté dítě – rozmazlená, bezstarostná, nikdy nemusela nic obětovat. Já s Petrem jsme tu žili osm let. Osm let jsme opravovali střechu, malovali pokoje, platili účty a starali se o zahradu. Všechno jsme dělali s tím, že jednou bude tenhle dům náš domov.

„A co my?“ zeptala jsem se tiše. „Co Petr? Celý život vám pomáhal, všechno tu opravoval…“

Tchyně se konečně otočila. „Lenka je sama. Potřebuje jistotu. Ty máš Petra a děti. Vy se o sebe postaráte.“

V tu chvíli jsem měla pocit, že mi někdo vyrval srdce z těla. Všechno úsilí, všechny hádky o peníze, všechny kompromisy – to všechno bylo najednou k ničemu. Petr seděl vedle mě a mlčel. Viděla jsem, jak mu cukají koutky úst a jak se snaží nebrečet před svým otcem.

Ten večer jsme si s Petrem dlouho povídali v ložnici. „Měli bychom odejít,“ řekl nakonec. „Nemůžu tu zůstat. Ne po tomhle.“

Ale kam? Byli jsme zadlužení kvůli rekonstrukci domu, děti chodily do místní školy, já pracovala na poloviční úvazek v knihovně v sousední vesnici. Všechno naše zázemí bylo tady.

Další týdny byly jako zlý sen. Tchyně s tchánem se chovali, jako by se nic nestalo. Lenka začala plánovat nové vybavení kuchyně a mluvila o tom, jak si konečně udělá vlastní pokoj pro jógu. Děti nechápaly, proč je doma tak napjatá atmosféra.

Jednoho večera jsem zaslechla rozhovor mezi Petrem a jeho otcem:

„Tati, proč? Proč Lenka?“

„Petr, chápej… Ona je slabší povaha. Ty jsi silný, vždycky sis poradil.“

„Ale já jsem tvůj syn! Myslel jsem, že rodina drží při sobě.“

Tchán mlčel dlouho. Pak jen tiše řekl: „Možná jsme udělali chybu.“

Ale už bylo pozdě.

Začali jsme hledat podnájem. Bylo to ponižující – po tolika letech v domě, který jsme považovali za svůj domov, jsme najednou museli balit věci do krabic a vysvětlovat dětem, proč už nebudou mít svůj pokojíček s výhledem na jabloň.

Moje máma mi volala každý večer: „Martino, vraťte se k nám do města. Najdeme něco menšího.“ Ale já nechtěla být zase závislá na rodičích. Chtěla jsem dokázat, že to zvládnu sama.

Petr byl zlomený. Přestal chodit na pivo s kamarády, začal být uzavřený a podrážděný. Děti plakaly každou noc.

Jednou večer přišla Lenka za mnou do kuchyně.

„Martino… já za to nemůžu,“ řekla tiše.

Podívala jsem se na ni a poprvé v životě ji litovala. Byla jen figurkou ve hře svých rodičů.

„Ale budeš tu žít,“ odpověděla jsem chladně. „A my budeme pryč.“

Odešli jsme v březnu. Bylo sychravo a pršelo. Děti naposledy objaly starou jabloň na zahradě a já měla pocit, že mi praskne srdce.

Začali jsme znovu v malém bytě na sídlišti v okresním městě. První týdny byly těžké – všechno bylo cizí, stýskalo se nám po zahradě i po starých sousedech. Petr si našel novou práci ve stavebninách, já zůstala v knihovně.

S tchyní a tchánem jsme přerušili kontakt. Nevolali nám ani na Vánoce.

Často přemýšlím: Udělali jsme dobře? Měla jsem bojovat víc? Nebo je lepší odejít a začít znovu jinde?

Někdy si říkám: Je rodina opravdu důležitější než spravedlnost? Co byste udělali vy na mém místě?