Ve stínu mlýna: Noc, kdy se všechno změnilo – Příběh Jany a naděje
„Mami, pojď, rychle!“ šeptal Matěj a tahal mě za ruku. Jeho malá dlaň byla studená a třásla se stejně jako já. Venku zuřila bouřka, blesky osvětlovaly starý mlýn za naším domem v malé vesnici u Tábora. Ale to, co mě děsilo nejvíc, nebyl hrom ani vítr – byl to křik mého manžela Petra, který se rozléhal domem jako ozvěna dávných křivd.
„Jano! Kde jsi schovala ty peníze?!“ řval Petr a já slyšela, jak rozbíjí sklenici o stůl. Srdce mi bušilo až v krku. Už roky jsem žila v jeho stínu, v jeho náladách, v jeho výhrůžkách. Každý den jsem se bála, že něco udělám špatně. Každý den jsem doufala, že dnes to bude jiné. Ale nebylo.
Matěj mě táhl do předsíně. „Mami, pojď ke mně do pokojíčku, schováme se pod postel.“ V jeho hlase byla směs strachu a dětské odvahy. V tu chvíli jsem si uvědomila, že už to není jen o mně. Že musím chránit jeho.
„Pojď, broučku,“ šeptla jsem a objala ho. Vzala jsem ho do náruče a běžela s ním do jeho pokojíčku. Slyšela jsem, jak Petr dupe po schodech nahoru. „Jano! Okamžitě pojď sem!“
Schovaly jsme se pod postel. Matěj mi tiskl ruku a já cítila jeho slzy na své dlani. „Mami, on nám ublíží?“ zeptal se tiše.
„Ne, broučku. Já tě ochráním,“ odpověděla jsem, i když jsem sama nevěřila vlastním slovům.
Petr vtrhl do pokoje. „Tak tady jste!“ křičel a já cítila jeho dech i přes matraci. „Vylezte ven!“
V tu chvíli jsem poprvé v životě ucítila vztek místo strachu. Vztek na něj, na sebe, na celý svět, který mi dovolil takhle žít. Vztek na rodiče, kteří mi říkali, že manželství je svaté a že žena má vydržet všechno. Vztek na sousedy, kteří odvraceli zrak.
„Nech nás být!“ vykřikla jsem najednou. Sama jsem se lekla svého hlasu.
Petr ztuhl. „Co jsi to řekla?“
„Nech nás být! Už nikdy na mě ani na Matěje nesáhneš!“
Byla jsem překvapená vlastní odvahou. Petr chvíli stál, pak zabouchl dveře a odešel dolů. Slyšela jsem, jak si nalévá další panáka.
Matěj mě objal kolem krku. „Mami, ty jsi statečná.“
V tu chvíli jsem věděla, že musím něco udělat. Že už nemůžu čekat na zázrak.
Když Petr usnul v obýváku s lahví v ruce, sbalila jsem Matějovi batůžek – plyšového medvěda, pyžamo a pár sušenek. Sama jsem si vzala jen doklady a mobil. Potichu jsme vyklouzli ven do deště.
Mlýn za domem vypadal ve tmě hrozivě, ale já cítila zvláštní klid. Jako by mi staré kameny šeptaly: „Utíkej.“
Běželi jsme k sousedce paní Novotné. Vždycky byla laskavá a jednou mi řekla: „Kdybys někdy potřebovala pomoc, přijď.“
Zazvonila jsem u ní ve dvě ráno. Otevřela v noční košili a když mě uviděla promočenou s Matějem v náručí, beze slova nás pustila dovnitř.
„Jano…“ začala tiše.
„Už to dál nejde,“ rozplakala jsem se.
Paní Novotná nás objala a udělala nám čaj. Matěj usnul na gauči s medvědem v náručí.
„Musíš to nahlásit,“ řekla mi rázně paní Novotná.
„Bojím se… Co když mi Matěje vezmou? Co když mi nikdo neuvěří?“
„Neboj se,“ pohladila mě po vlasech jako vlastní dceru. „Já půjdu s tebou.“
Druhý den jsme šly na policii v Táboře. Bylo to ponižující – vyprávět cizím lidem o tom, co se dělo za zavřenými dveřmi našeho domu. Ale poprvé za dlouhou dobu jsem cítila úlevu.
Začal kolotoč – výslechy, sociálka, soudy. Petr mi vyhrožoval přes advokáta i přes SMSky: „Bez mě jsi nic! Nikdo tě nebude chtít!“ Ale já už věděla své.
Rodiče mi vyčítali: „Jano, co to děláš? Dítě potřebuje otce!“ Ale já viděla Matěje spát klidně poprvé po letech a věděla jsem, že dělám správně.
Byly dny, kdy jsem chtěla všechno vzdát. Kdy jsem brečela do polštáře a prosila Boha o sílu. Ale pokaždé mě podržela paní Novotná nebo kamarádka Lenka z práce.
Po roce soud rozhodl – Petr dostal zákaz přiblížení a my jsme mohli začít nový život v malém bytě na sídlišti v Táboře.
Není to pohádka. Bojím se pořád – někdy i vlastního stínu. Ale když vidím Matěje smát se na hřišti s ostatními dětmi, vím, že to stálo za to.
Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Kolik žen kolem mě žije stejný příběh? Kolik z nich najde odvahu odejít? A proč je pro nás pořád tak těžké říct si o pomoc?