Když se láska mění v bitevní pole: Příběh o mně, mé tchyni a ztracené důvěře

„Tohle jídlo jsi zase přesolila, Lucie. Tomáš má rád méně slané,“ pronesla paní Novotná, moje tchyně, s ledovým klidem a pohledem upřeným na můj talíř. Bylo to první společné nedělní oběd po svatbě a já jsem se snažila ze všech sil. Všechno jsem připravila podle jejího receptu, dokonce jsem si ho opsala z jejího starého sešitu. Ale stejně to nestačilo. Tomáš seděl naproti mně, zabořený do talíře, a dělal, že neslyší. V tu chvíli jsem poprvé pocítila tu tíhu – jako by mi někdo položil na ramena kámen.

Od té chvíle se to jen zhoršovalo. Každý můj pokus zapadnout do rodiny Novotných skončil neúspěchem. Když jsem přinesla domácí koláč na rodinnou oslavu, paní Novotná ho ani neochutnala. „My máme radši makovec od paní Králové,“ řekla nahlas před všemi. Všichni se zasmáli, jen já jsem cítila, jak se mi do očí derou slzy. Tomáš mi večer doma řekl: „Maminka to tak nemyslela, ona je prostě taková.“ Ale já jsem věděla své.

Začala jsem se uzavírat do sebe. Každý víkend byl pro mě utrpením – návštěvy u tchyně byly jako procházka minovým polem. Stačilo jedno špatné slovo a všechno bylo špatně. Jednou jsem přišla o pět minut později na oběd a paní Novotná mě přivítala slovy: „U nás se chodí včas, Lucie.“ Tomáš jen pokrčil rameny a dál si povídal s otcem o fotbale.

Jednoho večera jsme seděli s Tomášem u televize a já už to nevydržela. „Proč mě tvoje máma nemá ráda? Co jsem jí udělala?“ zeptala jsem se tiše. Tomáš se na mě podíval s unaveným výrazem: „Lucie, prosím tě, neřeš to pořád. Máma je prostě svá. Zkus jí dát čas.“ Ale čas nepomáhal. Naopak – čím víc jsem se snažila, tím víc jsem měla pocit, že jsem pro ni vzduch.

Jednou jsem zaslechla rozhovor mezi paní Novotnou a její sestrou v kuchyni: „Já nevím, proč si Tomáš vzal zrovna ji. Taková obyčejná holka z paneláku…“ V tu chvíli mi došlo, že nikdy nebudu dost dobrá. Že pro ni budu vždycky jen ta cizí.

Začala jsem být podrážděná i doma. Každá hádka s Tomášem končila tím samým: „Kdybys nebyla tak vztahovačná…“ nebo „Proč musíš všechno řešit?“ Přestali jsme spolu mluvit o důležitých věcech. Já jsem se cítila sama i ve vlastním bytě.

Jednou v zimě jsme měli jet k Novotným na Vánoce. Celou cestu v autě jsem mlčela. Tomáš si toho všiml až těsně před domem jeho rodičů: „Lucie, prosím tě, dneska buď v pohodě.“ Jenže já už nemohla dál předstírat. Když jsme vešli dovnitř, paní Novotná mě přivítala chladným pohledem a podala mi ruku jako cizímu člověku.

Večer u stromečku mi podala dárek – balíček levného sprchového gelu. Tomáš dostal drahou košili a hodinky po dědečkovi. Všichni se smáli a já jsem měla pocit, že se dusím. Šla jsem na balkon a rozplakala se.

Po Vánocích jsem navrhla Tomášovi, že bychom mohli jet na dovolenou sami – bez jeho rodičů. „To nejde,“ řekl hned. „Maminka by byla smutná.“ V tu chvíli mi došlo, že nikdy nebudu na prvním místě.

Začala jsem chodit k psycholožce. Vyprávěla jsem jí o svých pocitech méněcennosti, o tom, jak mě paní Novotná přehlíží a jak Tomáš nechce nic řešit. „A co byste chtěla vy?“ zeptala se mě jednou doktorka Nováková. Poprvé v životě jsem nevěděla, co odpovědět.

Jednoho dne přišla paní Novotná nečekaně k nám domů. Bez pozvání otevřela dveře svým klíčem – prý nám chtěla přinést bábovku. Byla jsem v županu a uklízela koupelnu. „Takhle to u nás doma nikdy nevypadalo,“ poznamenala s úšklebkem.

Večer jsem to řekla Tomášovi: „Tvoje máma sem nemůže chodit bez ohlášení! Chci mít doma klid!“ Tomáš se na mě podíval jako na blázna: „Vždyť je to moje máma! Co ti na tom vadí?“

Začali jsme se hádat častěji. Já už neměla sílu bojovat za naši lásku sama. Jednou večer jsem sbalila pár věcí a odešla k sestře do Modřan. Tomáš mi volal až druhý den: „Kdy se vrátíš?“ Ale já už nevěděla.

Dny u sestry byly zvláštní – klidné i smutné zároveň. Přemýšlela jsem o tom, jestli má smysl vracet se do rodiny, kde pro mě není místo. Psala mi i paní Novotná – krátké zprávy typu „Tomáš je smutný“ nebo „Měla bys být rozumnější“. Nikdy nenapsala: „Chybíš mi.“

Po týdnu přišel Tomáš za mnou domů k sestře. Seděli jsme spolu v kuchyni a on poprvé řekl: „Možná jsem tě měl víc bránit.“ Rozplakala jsem se a on mě objal.

Nevím, jestli dokážeme začít znovu – jestli dokážu odpustit jemu i jeho matce. Ale vím jedno: už nikdy nechci být ta neviditelná.

Kolik toho má člověk obětovat kvůli lásce? A kde je hranice mezi snahou zapadnout a ztrátou sebe sama?