Palačinky ve čtyři ráno – Co jsem našla přede dveřmi syna, mi zlomilo srdce

„Mami, prosím tě, už sem nechoď bez ohlášení!“ ozvalo se za dveřmi, sotva jsem položila tašku s palačinkami na rohožku. Bylo čtyři ráno a já stála na chodbě paneláku v Modřanech, v ruce utěrku s ještě teplými palačinkami. Srdce mi bušilo až v krku. Vždyť jsem chtěla jen udělat radost svým vnoučatům, když mají dneska prázdniny a snacha Jana musí do práce.

„Ale já… chtěla jsem jen…“ zakoktala jsem se a snažila se najít správná slova. Syn Petr otevřel dveře jen na škvírku, oči měl unavené a podrážděné. „Mami, my jsme ti říkali, že dneska to zvládneme sami. Jana je doma na home office. Nechceme rušit režim dětí.“

Zůstala jsem stát jako opařená. Vždyť ještě před pár lety mě Petr prosil, abych hlídala děti, když byli s Janou v práci. Volali mi i v noci, když malý Tomášek dostal horečku. Teď najednou… jsem navíc?

„Dobře,“ zašeptala jsem a snažila se potlačit slzy. „Nechám vám tu palačinky.“

„Děkujeme, ale příště nám prosím napiš dopředu,“ řekl Petr a zavřel dveře.

Stála jsem na chodbě a cítila se menší než kdy dřív. Vzpomněla jsem si na všechny ty roky, kdy jsem pro děti dělala první poslední. Když Petr chodil na gympl a měl problémy s matematikou, seděla jsem s ním do noci nad příklady. Když se narodila jeho první dcera Anička, byla jsem u nich doma každý den, vařila jim polévky a prala plenky. Nikdy jsem si nestěžovala.

Teď mám pocit, že už mě nepotřebují. Že jsem jen přítěž.

Cestou domů jsem potkala sousedku paní Novotnou. „Jé, paní Dvořáková, vy už jdete zvenku? Tak brzy?“ usmála se na mě.

„Ano… nesu domů palačinky,“ zalhala jsem a rychle se rozloučila.

Doma jsem seděla u stolu a dívala se na fotky dětí na lednici. Vzpomínala jsem na doby, kdy byl dům plný smíchu a křiku. Teď je tu ticho. Manžel zemřel před pěti lety a od té doby žiju sama. Děti mají své životy – dcera Lenka bydlí v Brně a volá mi jednou za měsíc.

Ten den jsem nemohla usnout. Přemýšlela jsem, kde se stala chyba. Dala jsem dětem všechno – svůj čas, energii i sny. Nikdy jsem nešla na dovolenou bez nich, nikdy jsem si nekoupila nic drahého pro sebe. Vždycky až na posledním místě.

Odpoledne mi zavolala Jana: „Děkujeme za palačinky, děti si pochutnaly.“ Její hlas byl odměřený.

„To jsem ráda,“ odpověděla jsem tiše.

„Ale opravdu bychom byli radši, kdybyste nám předem napsala. Máme teď jiný režim.“

Zavěsila dřív, než jsem stihla něco říct.

Večer mi přišla zpráva od Lenky: „Mami, slyšela jsem od Petra, že jsi byla u nich moc brzy ráno. Prosím tě, nech jim trochu prostoru.“

Slzy mi tekly po tvářích. Prostor? Celý život jsem žila pro ně! Kdy přijde čas na mě?

Další den jsem šla do parku a sedla si na lavičku vedle pana Krále, vdovce z vedlejšího vchodu. Povídali jsme si o počasí a o tom, jak rychle děti dospívají.

„Víte,“ řekl mi najednou pan Král, „já už se svými dětmi skoro nemluvím. Mají své rodiny, své starosti. Ale někdy mám pocit, že jsme je rozmazlili tím, jak jsme jim všechno dávali.“

Přikývla jsem. „Možná jsme měli myslet víc na sebe.“

Doma jsem začala přemýšlet o tom, co bych chtěla dělat jen pro sebe. Přihlásila jsem se do kurzu keramiky v kulturním domě a začala chodit na procházky s panem Králem.

Ale bolest z toho rána mě stále pronásleduje. Když slyším smích svých vnoučat přes telefon, srdce mi sevře smutek i radost zároveň.

Někdy si říkám: Udělala jsem chybu? Měla jsem být víc sobec? Nebo je mateřská láska vždycky předem odsouzená k tomu stát se neviditelnou?

Možná mi odpovíte vy: Je možné být dobrou matkou a zároveň neztratit samu sebe?