„Anna, odteď spíš v kuchyni“ – Příběh matky, která se stala cizí ve vlastním domě

„Mami, dneska už nechoď do obýváku. Lenka potřebuje klid na práci. A… odteď budeš spát v kuchyni.“

Ta slova mi znějí v uších už několik dní. Sedím na tvrdé židli u stolu, ruce se mi třesou a v očích mě pálí slzy. Petr, můj jediný syn, kterého jsem vychovala sama po smrti manžela, stojí přede mnou s pohledem upřeným do země. Lenka, jeho žena, si v obýváku rozkládá notebook a ani se na mě nepodívá.

„Ale Petře… vždyť já…“ začnu tiše, ale on mě přeruší.

„Mami, prosím tě. Lenka má teď home office a potřebuje prostor. V kuchyni máš klid, ne? Vždyť tam stejně trávíš nejvíc času.“

V tu chvíli mi dojde, že už nejsem paní svého domova. Že jsem tu jen přítěž. Vzpomenu si na všechny ty roky, kdy jsem kvůli Petrovi odmítla druhé manželství, kdy jsem pracovala na dvě směny v nemocnici, abych mu mohla koupit nové boty a zaplatit školu v Praze. Vždycky jsem si říkala: „Až budeš stará, Petr se o tebe postará.“

Teď sedím v kuchyni mezi hrnci a starými utěrkami a připadám si jako cizinec. Každé ráno vstávám dřív než oni, abych uvařila kávu a nachystala snídani. Lenka přijde, ani nepozdraví, jen si vezme hrnek a zmizí za notebookem. Petr spěchá do práce a sotva mi věnuje pohled.

Jednou večer slyším jejich hádku za zavřenými dveřmi ložnice.

„Proč tu pořád musí být? Vždyť už je stará, měla by jít do domova,“ šeptá Lenka.

„Nemáme na to peníze. A je to moje máma,“ odpovídá Petr unaveně.

Zavírám oči a přeji si být neviditelná. Vždycky jsem věřila, že rodina drží pohromadě. Ale teď mám pocit, že jsem jim na obtíž. Že už nejsem potřebná.

Jednoho dne přijde Lenka do kuchyně a bez jediného slova začne vyhazovat moje věci ze skříňky.

„Co to děláš?“ ptám se tiše.

„Potřebuju místo na svoje vitamíny a čaje. Tvoje hrníčky jsou staré a ošklivé,“ odpoví chladně.

Dívám se na svůj oblíbený hrnek s modrými kvítky – dostala jsem ho od Petra k padesátinám. Teď leží na hromadě věcí určených k vyhození.

Večer si sednu k oknu a dívám se ven na panelákové sídliště v Modřanech. Všude svítí světla, lidé se vracejí domů z práce, děti si hrají na hřišti. Připadám si sama jako nikdy předtím.

Jednou za mnou přijde sousedka paní Novotná.

„Ančo, co je s tebou? Jsi nějaká pohublá…“

Pokrčím rameny. „Asi už nejsem k ničemu.“

„Ale prosím tě! Máš Petra, máš rodinu…“

Zasměju se hořce. „Rodinu? Když mě vlastní syn vyhání do kuchyně?“

Paní Novotná mě obejme a šeptne: „Neboj se říct si o pomoc. Nesmíš být ticho.“

Ale jak mám říct svému synovi, že mě bolí jeho lhostejnost víc než všechny nemoci světa?

Jednoho rána najdu na stole lístek: „Mami, dneska přijde realitní makléř. Budeme prodávat byt.“

Zamrazí mě. „Kam půjdu?“ ptám se Petra večer.

„No… Lenka našla menší byt blíž k její práci. Ty bys mohla jít třeba k tetě Aleně do Kladna… Nebo do domova důchodců.“

Cítím, jak se mi hroutí svět. „Petře… já jsem ti dala všechno…“

On jen pokrčí rameny: „Mami, my taky potřebujeme žít.“

Sedím v kuchyni mezi krabicemi s věcmi a přemýšlím, kde se stala chyba. Kde jsem ztratila svého syna? Byla jsem moc obětavá? Měla jsem víc myslet na sebe?

Když odcházím z bytu s jedním kufrem a taškou fotek, Petr mi ani nepomůže se schody. Jen stojí ve dveřích a říká: „Ozvu se.“

Jdu ulicí a cítím se prázdná. Ale zároveň ve mně roste vztek i smutek.

Byla moje láska opravdu bezpodmínečná? Nebo jsem jen doufala v něco, co už dneska neexistuje?

Možná je čas začít žít pro sebe. Ale jak to udělat po tolika letech? Co byste udělali vy na mém místě?