Mezi dvěma matkami: Zmyvačka, která roztrhla naši rodinu

„To snad nemyslíš vážně, Martino! Ty opravdu necháš tu zmyvačku běžet jen kvůli pár talířům?“ ozvalo se ostře z úst mé maminky, která stála uprostřed naší malé kuchyně v paneláku na Jižním Městě. Venku bubnoval déšť do parapetu a já cítila, jak se mi v hrudi svírá úzkost. Tchyně, paní Novotná, se opřela o linku a s ledovým klidem odpověděla: „V dnešní době už přece nikdo nemyje nádobí ručně. A jestli vám vadí spotřeba vody, tak si to spočítejte.“

Stála jsem mezi nimi, s utěrkou v ruce, a měla pocit, že se dusím. Můj muž Petr byl v práci a já věděla, že tohle je jen začátek. Maminka přijela na víkend z Plzně a už první večer bylo jasné, že její představy o domácnosti se s těmi tchyně nikdy nesetkají. Každá měla svou pravdu a já byla ta, která musela rozhodnout, čí slova budou platit v našem bytě.

„Martino, vždyť víš, jak jsme to doma dělali. Voda se šetří, nádobí se myje hned po jídle. Zmyvačka je jen pro lenochy,“ pokračovala maminka a já cítila, jak mi rudnou tváře. Tchyně protočila oči: „A co vaše ruce? Chcete mít v padesáti popraskanou kůži? Já jsem si pořídila zmyvačku hned, jak to šlo. To je pokrok!“

Vzpomněla jsem si na dětství – na nekonečné mytí hrnců po nedělním obědě, na máminy popraskané ruce od jaru a horké vody. Ale taky na její pýchu, že všechno zvládne sama. Teď tu stála proti tchyni, která byla zvyklá na pohodlí a ráda se chlubila novými spotřebiči. Obě měly pravdu – každá svou.

„Mami, prosím tě…“ začala jsem tiše, ale maminka mě přerušila: „Nechci ti do toho mluvit, ale měla bys vědět, že když si zvykneš na pohodlí, už nikdy nebudeš umět žít skromně.“

Tchyně se zasmála: „To je nesmysl! Dneska je doba jiná. Nejsme už v osmdesátkách.“

Cítila jsem slzy na krajíčku. Proč se musí hádat kvůli takové hlouposti? Ale nebyla to jen zmyvačka – bylo to všechno, co si ty dvě ženy nesly v sobě. Maminka nikdy neodpustila tchyni, že Petr odešel do Prahy a vzal si mě. Tchyně zase nikdy nepochopila máminu hrdost a tvrdohlavost.

Večer jsem seděla s Petrem v ložnici a šeptala: „Já už to nevydržím. Každý den je to horší. Jedna mi vyčítá lenost, druhá staromódnost.“ Petr mě objal: „To přejde. Jsou to silné ženské. Ale ty jsi naše rodina – ty rozhoduješ.“

Jenže jak mám rozhodnout? Když dám za pravdu mamince, urazím tchyni. Když podpořím tchyni, maminka se urazí a možná už nikdy nepřijede. A co když je pravda někde mezi?

Druhý den ráno jsem našla maminku v kuchyni, jak potichu myje hrnky. „Nemusíš to dělat,“ řekla jsem jí opatrně. „Já vím,“ odpověděla smutně. „Ale mám pocit, že už sem nepatřím.“

Odpoledne přišla tchyně s dortem a vítězoslavně oznámila: „Koupila jsem nové tablety do zmyvačky! Budeme mít všechno čisté bez práce.“ Maminka jen mlčky odešla do pokoje.

Večer se strhla hádka. Maminka vyčetla tchyni všechno – že se mi plete do života, že mě rozmazluje a že ničí naše tradice. Tchyně jí vmetla do tváře, že žije v minulosti a že by měla nechat mladé žít po svém.

Stála jsem mezi nimi a křičela: „Dost! Už toho mám dost! Jsem dospělá a chci žít podle sebe! Chci mít čistý byt i čisté vztahy! Proč mi to nedovolíte?“

Obě se zarazily. Poprvé mě viděly opravdu naštvanou. Maminka začala brečet a tchyně odešla do ložnice.

Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem o tom, jak moc nás ovlivňují naše rodiny – jejich očekávání, jejich strachy i jejich sny. Ráno jsem udělala snídani pro všechny a řekla: „Chci vás obě v mém životě. Ale musíte respektovat moje rozhodnutí. Zmyvačka tu zůstane – ale když budete chtít mýt nádobí ručně, klidně můžete.“

Maminka mlčky kývla a tchyně pokrčila rameny. Bylo to křehké příměří – ale aspoň něco.

Od té doby už nikdy nebylo všechno jako dřív. Ale naučila jsem se říkat svůj názor a stát si za svým.

Někdy přemýšlím: Proč jsou právě ty nejmenší věci schopné rozbít rodinu? A kde je hranice mezi loajalitou k rodičům a vlastním štěstím? Co byste udělali vy na mém místě?