Když Už Nikdo Nečeká: Mezi Odpuštěním a Zapomněním – Můj Příběh z Prahy

„Tak co, pane Novotný, dneska to zkusíme bez berlí?“ ozvala se sestra Jana, když mi pomáhala vstát z nemocniční postele. Její hlas byl laskavý, ale v očích jsem zahlédl stín soucitu, který mě bodl do srdce. V tu chvíli jsem si uvědomil, že už třetí týden nikdo z rodiny nepřišel. Ani máma, ani sestra Lucie, ani bývalá žena Petra. Nikdo. Jen já a bílá sterilita nemocničních stěn.

„Zvládnu to,“ zamumlal jsem a snažil se potlačit třes v rukou. Jana mě chytla za loket a vedla ke dveřím. „Michale, dneska tě propouštíme. Máš někoho, kdo tě vyzvedne?“ zeptala se tiše. Ztuhl jsem. „Ne… přijdu sám.“

Když jsem o pár hodin později stál před nemocnicí na Karlově náměstí, s igelitkou v ruce a srdcem těžkým jako olovo, díval jsem se na proud lidí kolem. Každý někam spěchal, každý měl svůj cíl. Jen já jsem nevěděl, kam jít. Mobil mlčel. Nikdo nevolal.

Vzpomněl jsem si na poslední hádku s Lucií. „Ty se pořád staráš jen o cizí lidi v práci! Na nás ti nezáleží!“ křičela tehdy. Měla pravdu? Tolikrát jsem zůstával přesčas na oddělení, pomáhal pacientům s rehabilitací, zatímco doma se kupily nevyřčené výčitky a ticho mezi mnou a Petrou houstlo jako mlha nad Vltavou.

Petra mi jednou řekla: „Máš větší soucit s cizími než se mnou.“ Tenkrát jsem to bral jako nespravedlivou urážku. Teď mi její slova zněla v hlavě jako ozvěna prázdného bytu.

Došel jsem domů pěšky. Každý krok byl boj – nejen kvůli slabosti po mrtvici, ale hlavně kvůli tíze samoty. Odemkl jsem dveře a byt mě přivítal chladným tichem. Na stole ležel dopis od Lucie: „Nevolej mi. Potřebuju čas.“

Sedl jsem si na pohovku a rozplakal se. Poprvé po letech jsem si dovolil být slabý. Všechno, co jsem potlačoval – strach, vztek, lítost – vytrysklo ven.

Dny plynuly v mlze. Chodil jsem na kontroly do nemocnice, snažil se cvičit podle pokynů fyzioterapeutky, ale motivace chyběla. Práce mi chyběla ještě víc – kontakt s pacienty, pocit užitečnosti. Ale oddělení bylo plné a já byl stále na neschopence.

Jednoho večera mi přišla zpráva od kolegyně Aleny: „Michale, paní Dvořáková tě pořád hledá. Prý jsi jí dal naději.“ Usmál jsem se poprvé po dlouhé době. Možná přece jen nejsem tak zbytečný.

Rozhodl jsem se napsat Lucii dopis:

„Luci,

vím, že jsem nebyl dobrý bratr. Vím, že jsem tě často nechával samotnou s našimi starostmi o mámu i o sebe. Ale věř mi, že mi na vás záleží víc, než jsem kdy dokázal říct. Prosím tě o odpuštění.“

Odpověď nepřišla hned. Čekal jsem dny, týdny. Mezitím jsem začal chodit na skupinovou terapii pro lidi po mrtvici. Tam jsem poprvé slyšel příběhy jiných – paní Marie přišla o manžela i syna, pan Karel bojuje s depresemi po úrazu. Najednou mi moje samota připadala méně výjimečná.

Jednoho dne mi zazvonil telefon.

„Ahoj… tady Lucie.“ Její hlas byl nejistý.

„Luci! Jsem rád, že voláš.“

„Můžeme se sejít? Potřebuju ti něco říct.“

Sešli jsme se v kavárně na I.P. Pavlova. Lucie byla bledá a unavená.

„Víš, Michale… měla jsem vztek. Hodně vzteku. Ale taky strach – že tě ztratím úplně.“

Podíval jsem se jí do očí: „Já vím, že jsem ti ublížil.“

Chvíli mlčela a pak mě objala.

„Zkusíme to znova? Jako sourozenci?“

Přikývl jsem a poprvé po dlouhé době ucítil naději.

Petra mi neodpustila – alespoň zatím ne. Ale začal jsem chápat, že odpuštění není jednorázový akt, ale proces. A že někdy musíme odpustit i sami sobě.

Dnes už zase pracuji na oddělení neurologické rehabilitace. Pomáhám lidem postavit se zpátky na nohy – doslova i obrazně. A když večer sedím doma u okna a dívám se na světla Prahy, přemýšlím:

Kolik lidí kolem nás čeká na odpuštění? A kolik z nás má odvahu udělat první krok?