„Nepustím tě do bytu, protože se tě nikdy nezbavím!“ — Příběh snachy a její tchyně
„Nepustím tě dovnitř, Marie! Protože jakmile tě jednou pustím, už se tě nikdy nezbavím!“ křičela Věra přes dveře svého bytu na pražském sídlišti. Stála jsem na chodbě s taškou v ruce, v očích slzy a v hlavě jediná myšlenka: Jak jsme se sem vůbec dostali?
Ještě před pár lety jsem si myslela, že s Honzou zvládneme všechno. Byli jsme mladí, zamilovaní a věřili jsme, že společně překonáme i nemožné. Jenže realita českého bydlení nás rychle dohnala. Po svatbě jsme neměli šanci na vlastní byt – hypotéky byly nedosažitelné, nájmy šílené. Honzova máma Věra nám nabídla, že můžeme bydlet v jejím druhém bytě na Proseku. Jenže měla jedinou podmínku: klíče zůstanou u ní.
„To je přece normální, Marie,“ uklidňoval mě tehdy Honza. „Máma je jen opatrná, vždyť ten byt celý život splácela.“
Souhlasila jsem. Co jiného nám zbývalo? Ale už první týdny ukázaly, že to nebude jednoduché. Věra chodila bez ohlášení – ráno, večer, někdy i v noci. „Jen jsem přišla zkontrolovat, jestli máte uklizeno,“ říkala s úsměvem, který mě bodal jako nůž.
Jednou jsem ji přistihla, jak prohrabuje naše skříně. „Hledala jsem ručník,“ vysvětlovala. „A taky jsem ti chtěla poradit, jak správně složit prádlo.“
Snažila jsem se být trpělivá. Věděla jsem, že Honza je na ni citově vázaný – po smrti jeho otce byli jen oni dva. Ale čím víc jsem se snažila najít kompromis, tím víc Věra utahovala smyčku kolem našeho života.
Začalo to drobnostmi: „Marie, proč vaříš tak mastně? Honza má citlivý žaludek.“
Pak přišly větší věci: „Marie, proč jsi koupila tuhle pohovku? Do toho bytu se nehodí.“
A nakonec: „Marie, myslíš si, že když tu bydlíte zadarmo, můžeš si dělat, co chceš?“
Jednoho večera jsem to už nevydržela. Seděla jsem s Honzou v kuchyni a rozklepaným hlasem mu řekla: „Musíme něco udělat. Tvoje máma nás dusí.“
Honza mlčel. Pak jen tiše řekl: „Já vím. Ale co mám dělat? Je to její byt.“
Začali jsme hledat jiné možnosti – podnájmy, spolubydlení, dokonce i malou garsonku někde na okraji Prahy. Ale všude nás vítaly astronomické ceny a dlouhé pořadníky.
Jednoho dne jsem přišla domů a našla Věru sedět na našem gauči. V ruce držela dopis od mé mámy.
„Co to děláte?“ vyhrkla jsem.
„Jen jsem chtěla vědět, co si o mně ta tvoje rodina myslí,“ odpověděla klidně.
To byl zlomový okamžik. Poprvé jsem na ni zvýšila hlas: „Tohle je naše soukromí! Nemáte právo číst moje dopisy!“
Věra vstala a s ledovým klidem řekla: „Kdyby nebylo mě, spíte pod mostem.“
Ten večer jsme s Honzou poprvé opravdu hádali. „Proč ji bráníš? Proč jí dovoluješ všechno?“ křičela jsem.
Honza jen seděl a díval se do stolu. „Já nevím… Je to máma.“
Začala jsem se cítit jako vetřelec ve vlastním životě. Každý den jsem čekala, kdy se objeví za dveřmi. Každý večer jsem usínala s pocitem viny – že ničíme rodinu.
Jednou ráno mi Věra zavolala do práce: „Marie, dneska si přijdu pro klíče. Už tu bydlet nebudete.“
Zhroutila jsem se v kanceláři mezi kolegy. Volala jsem Honzovi – byl v šoku.
Večer jsme stáli před bytem a prosili ji o poslední šanci.
„Nepustím tě dovnitř, protože se tě nikdy nezbavím!“ zopakovala mi do očí.
Stála jsem tam dlouho po tom, co odešla. Honza mě objal a poprvé za celou dobu řekl: „Odpusť mi. Měl jsem tě chránit.“
Nakonec jsme našli malý podnájem v Hostivaři – drahý a stísněný, ale náš. S Věrou jsme dlouho nemluvili. Honza trpěl výčitkami svědomí, já pocitem selhání.
Ale poprvé po letech jsem mohla zamknout dveře a vědět, že za nimi jsme jen my dva.
Někdy si říkám: Stálo to všechno za to? Je lepší žít ve svém malém světě s klidem, nebo obětovat svobodu kvůli rodině? Co byste udělali vy na mém místě?