Když tchyně rozhoduje: Příběh o hranicích, mateřství a odvaze říct ne

„Okamžitě se sbal a nastěhuj se k nám. Takhle to prostě bude!“ Její hlas zněl v telefonu nekompromisně, až mi v tu chvíli ztuhla krev v žilách. Stála jsem u okna našeho malého bytu v Nuslích, ruce se mi třásly a v hlavě mi vířila jediná myšlenka: Jak tohle řeknu Petrovi?

Petra jsem poznala před dvěma lety v čekárně u obvodní lékařky. Seděl tam s rozbitým kolenem a já si přišla pro výsledky krevních testů. Slovo dalo slovo, smáli jsme se, vyměnili si čísla a za týden jsme šli na pivo do hospody U Černého vola. Všechno bylo tak přirozené, až mě to děsilo. Po roce jsme se vzali a začali plánovat rodinu. Jenže na jednu věc mě Petr nikdy pořádně nepřipravil – na svoji matku.

Paní Novotná byla žena, která měla vždy poslední slovo. Všechno muselo být podle ní – od toho, jak má být prostřený stůl na Vánoce, až po to, jak má vypadat naše budoucnost. Když jsem jí zavolala, že čekáme miminko, nejdřív bylo ticho. Pak přišel ten pověstný rozkaz: „Sbal si věci a přijď k nám. Musíme tě mít pod dohledem.“

Petr seděl na gauči a četl noviny, když jsem mu to řekla. „To snad nemyslí vážně,“ vydechl. „Mami je prostě taková… Ale nemusíš tam chodit.“

Jenže to nebylo tak jednoduché. Paní Novotná začala volat každý den. „Myslíš, že v tom vašem bytě je dost čisto? Máš vůbec dost vitamínů? A co když se ti něco stane? U nás budeš mít klid.“

Začala jsem pochybovat sama o sobě. Byla jsem první těhotná v rodině, moje máma zemřela před lety a já neměla nikoho, kdo by mi poradil. Petr byl hodný, ale pořád v práci. Cítila jsem se sama a unavená.

Jednoho večera jsem seděla u stolu a brečela do polévky. Petr mě objal: „Neboj se, zvládneme to spolu.“ Ale jeho hlas zněl nejistě.

Začaly hádky. „Proč jí prostě nevyhovíš?“ ptal se Petr. „Vždyť to myslí dobře.“

„A co já? Co když já to nechci?“ křičela jsem. „Chci mít klid! Chci být doma!“

Jednou večer přišla paní Novotná neohlášeně. Přinesla tašku s domácími knedlíky a začala mi uklízet kuchyň. „Tady máš špínu,“ poznamenala a otírala linku.

„Prosím vás, nechte to být,“ snažila jsem se ji zastavit.

„Ty nevíš, co je pro tebe dobré,“ odsekla.

Cítila jsem se jako malá holka. Všechno mi brala z rukou – vaření, praní, dokonce i výběr jména pro dítě.

Jednou večer jsem zaslechla, jak si s Petrem šeptají v ložnici.

„Musíš ji přesvědčit,“ naléhala jeho matka.

„Mami, ona nechce…“

„To je jedno! Já vím nejlíp, co potřebuje!“

V tu chvíli mi došlo, že pokud teď neřeknu dost, už nikdy nebudu mít svůj život pod kontrolou.

Druhý den ráno jsem si sedla naproti Petrovi.

„Musím ti něco říct,“ začala jsem tiše. „Nechci žít podle tvojí mámy. Chci být s tebou, ale potřebuju vlastní prostor. Jestli mě miluješ, postav se za mě.“

Petr mlčel dlouho. Pak řekl: „Bojím se jí říct ne.“

Tohle byla ta nejbolestivější věta mého života.

Začala jsem hledat podporu jinde – u kamarádek, na internetu, dokonce i u psycholožky. Pomalu jsem si začala věřit.

Jednoho dne jsem paní Novotné zavolala sama.

„Paní Novotná, vážím si vaší pomoci, ale rozhodla jsem se zůstat doma. Potřebuju vlastní klid a prostor.“

Chvíli bylo ticho.

„Děláš chybu,“ řekla nakonec tvrdě.

Ale já už věděla, že tentokrát ustoupit nesmím.

Petr byl zpočátku rozpolcený, ale když viděl, že jsem klidnější a šťastnější, začal mě podporovat víc. Postupně jsme si nastavili hranice – návštěvy jen po domluvě, žádné neohlášené kontroly.

Když se narodila naše dcera Anička, paní Novotná přišla s obrovskou kyticí a poprvé mě objala.

„Možná jsem to přeháněla,“ zašeptala.

Dnes už vím, že někdy je potřeba říct ne i těm nejbližším – kvůli sobě i kvůli rodině.

Někdy si ale večer lehnu do postele a přemýšlím: Proč je tak těžké postavit se vlastní rodině? A kolik žen kolem mě bojuje stejný boj – jen tiše?