Láska po šedesátce: Má právo na štěstí věk?

„Mami, ty ses úplně zbláznila!“ křičí na mě Jana, moje jediná dcera, a já cítím, jak mi v ruce vibruje porcelánový hrnek. Čaj je už studený, ale já nemám sílu ho odložit. „V tomhle věku? Ty se chceš ztrapnit před celou rodinou?“ Její hlas je ostrý jako nůž a já mám pocit, že mě každé slovo řeže do srdce.

„Janičko, já…“ začnu tiše, ale ona mě nenechá domluvit.

„Neříkej mi, že to myslíš vážně! Vždyť jsi vdova teprve šest let! A teď si najdeš nějakého cizího chlapa? Co tomu řeknou sousedi? Co Tomáš? Co děti?“

Tomáš je můj zeť a děti jsou moje vnoučata. Všichni bydlíme v jednom domě na kraji Plzně. Po smrti mého muže Karla jsem se snažila být pro všechny oporou. Vařila jsem, hlídala děti, pomáhala s domácností. Ale uvnitř mě byla díra. Prázdnota, kterou nikdo neviděl.

A pak přišel František. Potkali jsme se v knihovně na Lochotíně. Já hledala knihu o zahradničení, on se ptal knihovnice na nějaké detektivky. Usmál se na mě a já měla pocit, že se mi rozbušilo srdce jako za mlada. Pozval mě na kávu. Povídali jsme si celé odpoledne o knížkách, o životě, o tom, jaké to je být sám.

Začali jsme se vídat častěji. Procházky v Borském parku, výlety do okolí Plzně, společné návštěvy divadla. Bylo to krásné a já jsem si připadala zase živá. Ale bála jsem se to říct doma. Věděla jsem, že Jana je konzervativní a že má pořád pocit, že musím žít jen pro rodinu.

Jednou večer jsem sebrala odvahu a řekla jí to. Seděla jsem u stolu, ruce složené v klíně a hlas se mi třásl: „Janičko, mám někoho ráda.“

Nejdřív bylo ticho. Pak přišla ta bouře.

„Mami, vždyť jsi stará! Co bys ještě chtěla? Lásku? To už je za tebou! Teď máš být babička a ne nějaká puberťačka!“

Cítila jsem slzy v očích. „Ale já jsem pořád člověk…“ zašeptala jsem.

„Tohle je ostuda! Tomáš už to ví? Jestli se to dozví děti…“

V tu chvíli vešel do kuchyně můj vnuk Matěj. „Babi, co se děje?“ zeptal se nevinně.

Jana se na mě podívala s nenávistí v očích. „Nic! Babička jenom zapomněla, kolik jí je let.“

Matěj nechápal. Já taky ne.

Celou noc jsem nespala. Převalovala jsem se v posteli a přemýšlela, jestli mám právo být šťastná. Vzpomínala jsem na Karla – byl by na mě pyšný? Nebo by mi taky vyčetl, že chci ještě něco víc než jen čekat na smrt?

Druhý den ráno jsem šla do knihovny za Františkem. Seděl u okna a četl noviny. Když mě uviděl, usmál se tím svým klidným úsměvem.

„Co se děje?“ zeptal se tiše.

Sedla jsem si naproti němu a rozplakala se. Vyprávěla jsem mu všechno – o Janě, o Tomášovi, o tom, jak se cítím jako vetřelec ve vlastním domě.

František mě vzal za ruku. „Marie,“ řekl vážně, „já tě mám rád takovou, jaká jsi. A jestli tvoje rodina nechápe, že máš právo na štěstí… tak jim to musíš ukázat.“

Bylo to poprvé za dlouhou dobu, kdy jsem cítila opravdovou podporu.

Doma bylo dusno. Jana se mnou nemluvila. Tomáš se mi vyhýbal pohledem. Jen Matěj občas přišel a zeptal se: „Babi, půjdeš dneska na procházku?“

Jednou večer jsem zaslechla Janu mluvit s Tomášem v obýváku:

„Já to nechci! Nechci mít doma ostudu! Co když ji někdo uvidí s tím chlapem?“

Tomáš povzdechl: „Jano, nech ji být. Je to její život.“

Ale Jana byla neoblomná.

Začala mi schovávat poštu – František mi psal dopisy, protože neměl mobil. Jednou jsem našla jeho dopis roztrhaný v koši. To už bylo moc.

Sešla jsem dolů do kuchyně a postavila se před Janu.

„Jano,“ řekla jsem pevně, „já tě mám ráda. Ale nejsem tvoje služka ani vězeňkyně. Chci žít svůj život.“

Jana se rozplakala: „Mami, já mám strach! Bojím se, že tě někdo zraní… nebo že tě ztratím.“

Objala jsem ji a poprvé po dlouhé době jsme spolu plakaly obě.

Od té doby už nebylo všechno růžové – ale Jana začala Františka pomalu přijímat. Matěj ho měl rád hned od začátku – František mu půjčoval knížky a učil ho šachy.

Někdy večer sedím u okna s hrnkem čaje a přemýšlím: Proč je pro nás tak těžké přijmout štěstí druhých? Máme právo na lásku i ve stáří? Co byste udělali vy na mém místě?