Když tchyně rozhoduje za vás: Příběh o ztrátě a znovunalezení sebe sama

„Tohle je prostě hotová věc, Lucie. Ondřej potřebuje pomoc a vy máte dost místa. Zítra si přiveze věci.“

Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Moje tchyně, paní Novotná, stála naproti mně s výrazem, který nepřipouštěl odpor. Můj muž Petr mlčel, díval se do stolu a já cítila, jak se mi pod nohama rozpadá půda. Vždycky jsem si myslela, že mám svůj život pod kontrolou – práce v knihovně, dvě děti na základce, malý dům v Brandýse nad Labem. Ale během jedné minuty se všechno změnilo.

Ondřej, Petrův mladší bratr, byl vždycky tak trochu problémový. Po rozvodu rodičů se potloukal po různých brigádách, nikdy dlouho nevydržel na jednom místě. Teď prý přišel o byt a jeho matka rozhodla, že nejlepší řešení je nastěhovat ho k nám. Nikdo se mě neptal.

„Mami, to snad nemyslíš vážně,“ ozval se Petr tiše. „Lucie a já jsme se o tom vůbec nebavili.“

„Není čas na debaty,“ odsekla tchyně. „Ondřej je tvůj bratr. Rodina si má pomáhat.“

Ten večer jsem nemohla spát. Převalovala jsem se v posteli a poslouchala tiché šustění deště na okně. Petr vedle mě tiše vzdychl.

„Luci, promiň… Já nevím, co mám dělat. Máma je jako buldozer.“

„A co já?“ zašeptala jsem. „Kdo myslí na mě?“

Ráno přijel Ondřej s igelitkami plnými oblečení a starým notebookem. Děti byly zmatené, ptaly se, proč u nás strejda bude bydlet. Snažila jsem se jim vysvětlit, že rodina si pomáhá, ale v duchu jsem cítila vztek a bezmoc.

První týdny byly peklo. Ondřej byl neustále doma, zabíral obývák, jeho věci byly všude. V noci koukal na filmy nahlas, ráno spal do deseti. Když jsem ho požádala, aby si uklidil po sobě nádobí, jen pokrčil rameny: „Vždyť to není tak hrozný.“

Petr chodil domů později a později. Děti byly nervózní, hádaly se kvůli maličkostem. Já jsem měla pocit, že už nejsem paní svého domu.

Jednou večer jsem přišla do kuchyně a slyšela Ondřeje, jak do telefonu říká: „Hele, mám to teď dobrý. Lucie vaří jak moje máma a Petr mě nechává bejt.“

Zamrazilo mě. Byla jsem pro něj jen služka? Kde je můj život?

Začala jsem být podrážděná, hádala jsem se s Petrem kvůli každé hlouposti. On jen krčil rameny: „Vydrž to chvíli, on si najde práci a půjde.“ Ale týdny plynuly a nic se neměnilo.

Jednoho dne přišla tchyně na návštěvu. Seděla u stolu a kritizovala všechno – od toho, jak mám uspořádanou lednici až po to, jak vychovávám děti.

„Lucie, měla bys být ráda, že máš rodinu pohromadě. Dneska je tolik lidí osamělých…“

Nevydržela jsem to.

„Paní Novotná,“ řekla jsem nahlas a hlas se mi třásl vztekem i strachem. „Já už tohle dál nezvládnu. Mám pocit, že tu vůbec nejsem doma. Ondřej tu jen zabírá místo a nic nedělá. Vy rozhodujete o mém životě bez mého souhlasu!“

Tchyně zbledla.

„Taková nevděčnost! Já myslela…“

„Nemůžu žít ve vlastním domě jako cizinec,“ přerušila jsem ji.

Petr seděl tiše, oči sklopené.

Ten večer jsme měli s Petrem dlouhý rozhovor. Poprvé za dlouhou dobu jsme spolu opravdu mluvili.

„Máš pravdu,“ řekl nakonec tiše. „Nechal jsem tě v tom samotnou. Bojím se mámy… vždycky jsem měl pocit, že jí musím vyhovět.“

„A co my? Co naše děti?“

Dohodli jsme se – Ondřej dostane měsíc na to, aby si našel jiné bydlení. Petr to šel říct matce i bratrovi sám.

Bylo to těžké období. Tchyně mi přestala volat, Ondřej byl uražený a doma bylo dusno. Ale poprvé po dlouhé době jsem cítila úlevu – postavila jsem se za sebe.

Po měsíci Ondřej odešel. Dům byl najednou tichý a klidný. S Petrem jsme začali znovu budovat náš vztah – pomalu a opatrně.

Někdy večer sedím na zahradě s hrnkem čaje a přemýšlím: Proč je tak těžké říct „dost“? Kolik žen v Česku žije život podle představ své tchyně nebo manžela? A kdy konečně začneme žít podle sebe?