Moje nejlepší kamarádka se ztratila v mateřství: Příběh o přátelství, ztrátě a naději

„Jano, už zase mi nezvedáš telefon. Co se s tebou děje?“ šeptám do ticha svého bytu na Vinohradech, zatímco na displeji mobilu svítí její jméno. Dřív jsme si volaly každý večer, smály se nad vínem a plánovaly společné výlety. Teď už třetí týden čekám na odpověď na svou zprávu. V hlavě mi běží tisíc scénářů – je na mě naštvaná? Nebo jsem udělala něco špatně?

Vzpomínám si na den, kdy mi Jana oznámila, že je těhotná. Seděly jsme v kavárně na Letné, ona nervózně míchala kávu a já měla pocit, že mi chce říct něco strašného. „Kláro, budu máma,“ vydechla tehdy a v očích měla slzy štěstí. Objaly jsme se a já jí slíbila, že budu stát při ní. Jenže teď mám pocit, že jsem jí ztratila.

Když se narodila malá Anička, všechno se změnilo. Jana byla najednou pořád unavená, neustále řešila pleny, kojení a spánek. Naše rozhovory se smrskly na pár minut mezi uspáváním a krmením. „Promiň, Kláro, teď fakt nemůžu,“ říkala mi do telefonu a já slyšela v pozadí dětský pláč. Zkoušela jsem být chápavá, ale někde uvnitř mě to bolelo.

Jednoho dne jsem se rozhodla za ní zajít bez ohlášení. Stála jsem před jejím panelákem na Proseku s kyticí tulipánů v ruce a s nervozitou zvonila na zvonek. Jana otevřela dveře v teplákách, s kruhy pod očima a mastnými vlasy. „Kláro… promiň, tady je hrozný bordel,“ omlouvala se hned ve dveřích. Vešla jsem dovnitř a uviděla chaos – hračky rozházené po zemi, neumyté nádobí, pleny na stole. Malá Anička spala v kočárku uprostřed obýváku.

„Jani, chybíš mi,“ vyhrkla jsem dřív, než jsem si to stačila rozmyslet. „Já vím,“ zašeptala a rozplakala se. Sedly jsme si spolu na gauč a ona mi mezi vzlyky vyprávěla, jak je unavená, jak má pocit, že už není sama sebou. „Všichni čekají, že budu šťastná máma, ale já mám někdy chuť utéct pryč,“ přiznala tiše.

Chtěla jsem ji obejmout a říct jí, že všechno bude dobré, ale místo toho jsem jen seděla a poslouchala. Uvědomila jsem si, že ji vlastně vůbec nechápu – nemám děti, nevím, jaké to je být pořád doma a starat se o někoho jiného než o sebe. Najednou mezi námi stála zeď.

Další týdny byly ještě horší. Jana se mi začala vyhýbat úplně. Na zprávy odpovídala jednoslovně nebo vůbec. Když jsem ji potkala náhodou v obchodě s kočárkem, tvářila se rozpačitě a rychle spěchala pryč. Cítila jsem vztek i smutek zároveň – copak naše přátelství nestojí za trochu snahy?

Jednou večer jsem seděla s mámou u stolu a svěřila se jí se svými pocity. „Víš, Klárko,“ řekla mi tiše máma, „mateřství je těžké. Možná teď potřebuje tvoje kamarádka víc pochopení než kdy dřív.“ Přemýšlela jsem o jejích slovech celou noc.

Rozhodla jsem se Janě napsat dopis – opravdový papírový dopis jako za starých časů. Napsala jsem jí všechno: jak mi chybí naše rozhovory, jak mě mrzí, že jí nerozumím, ale že tu pro ni pořád jsem. Dopis jsem vhodila do její schránky a čekala.

Odpověď přišla až za dva týdny. Jana mi zavolala pozdě večer: „Kláro, můžu tě poprosit o pomoc? Už to sama nezvládám.“ Její hlas byl zlomený a já neváhala ani minutu.

Přijela jsem k ní domů a našla ji uplakanou s malou Aničkou v náručí. Pomohla jsem jí uklidit byt, uvařit večeři a pak jsme si dlouho povídaly. Jana mi poprvé přiznala, že trpí poporodní depresí a bojí se o tom mluvit i doma s manželem Tomášem.

„Tomáš to nechápe,“ řekla smutně. „Myslí si, že přeháním.“

„A co tvoje máma?“ zeptala jsem se opatrně.

„Ta mi pořád říká: Vždyť jsi chtěla dítě! Tak si nestěžuj!“

Bylo mi jí líto i naštvaná za ni zároveň – proč musí být ženy v tomhle samy? Proč se pořád tváříme, že mateřství je jen radost?

Začaly jsme spolu trávit víc času – chodily jsme s kočárkem do parku, povídaly si o všem možném i nemožném. Pomalu se mezi námi zase rodilo něco jako důvěra. Jana začala chodit k psycholožce a Tomášovi nakonec vysvětlila, co prožívá.

Nebylo to jednoduché – některé dny byly lepší, jiné horší. Ale naše přátelství přežilo tuhle zkoušku silnější než dřív.

Dnes už má Jana dvě děti a já jsem jejich hrdou „tetičkou“. Někdy si říkám: Co by se stalo, kdybych to tehdy vzdala? Kolik žen kolem nás prožívá podobnou samotu? A proč je pořád tak těžké mluvit o tom, že mateřství není jen štěstí?

Co si o tom myslíte vy? Máte zkušenost s tím, že jste někoho ztratili kvůli životní změně? Nebo jste sami zažili podobnou samotu?