Proč můj manžel pořád srovnává moje vaření? Večer, kdy se všechno změnilo

„Tohle jídlo je zase takové mdlé, víš, jak Jana dělá svíčkovou? Tam je vždycky cítit ta pravá domácí chuť.“ Tomášova slova mi zněla v uších jako ozvěna, která se nedala utišit. Seděla jsem naproti němu u kuchyňského stolu, ruce sevřené v pěst pod ubrusem, a snažila se potlačit slzy. Venku bubnoval déšť na parapet a v bytě bylo dusno nejen kvůli počasí.

„Tak si k té Janě běž na večeři, když ti moje jídlo nechutná!“ vyhrkla jsem nakonec, hlas mi přeskočil. Tomáš se na mě překvapeně podíval, jako by vůbec nechápal, co mě tolik rozrušilo.

„Prosím tě, nebuď přecitlivělá. Jen říkám, že bys mohla zkusit něco nového. Jana dává do omáčky trochu citronu a…“

„Já nejsem Jana!“ skočila jsem mu do řeči. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi hroutí celý svět. Nebylo to poprvé, co mě srovnával – někdy to byla jeho maminka, jindy kolegyně z práce. Ale dneska to zabolelo víc než kdy jindy. Možná proto, že jsem se celý den snažila udělat mu radost a připravit něco speciálního.

Tomáš si povzdechl a odsunul talíř. „Víš co? Nechme to být. Jdu si lehnout.“

Zůstala jsem sama v kuchyni, obklopená vůní omáčky, která mi teď připadala odporná. V hlavě mi vířily myšlenky: Proč mu nikdy nestačím? Proč musí pořád hledat chyby? Vždyť jsem se kvůli němu vzdala práce na poloviční úvazek, abych měla víc času na domácnost. A stejně je to málo.

Vzpomněla jsem si na naši svatbu před deseti lety v malé kapli na Vysočině. Tehdy jsme si slibovali, že budeme stát při sobě v dobrém i zlém. Jenže nikdo nám neřekl, že to zlé může přijít v podobě každodenních drobností – jako je večeře.

Druhý den ráno bylo ticho. Tomáš si mlčky nalil kávu a já předstírala, že hledám něco ve spíži. Napětí by se dalo krájet. Když odešel do práce, rozbrečela jsem se naplno. Zavolala jsem své sestře Lucii.

„Lucko, já už nevím, co mám dělat. Pořád mě s někým srovnává. Jsem pro něj vůbec dost dobrá?“

Lucie chvíli mlčela a pak řekla: „Tohle dělával i můj bývalý. Nikdy to neskončilo dobře. Ale musíš mu to říct naplno, jinak tě to zničí.“

Celý den jsem přemýšlela o tom, kde se to v Tomášovi bere. Vždyť jeho maminka byla vždycky perfektní hospodyně – všechno muselo být podle ní. Možná proto má Tomáš pocit, že i já musím být dokonalá.

Když se večer vrátil domů, seděla jsem už u stolu s připravenou večeří – tentokrát jen obyčejné brambory s tvarohem.

„Tohle je dneska všechno?“ zeptal se překvapeně.

„Ano,“ odpověděla jsem klidně. „A jestli ti to nestačí, můžeš si dojít k Janě.“

Tomáš se zarazil. „Hele, já to tak nemyslel…“

„Ale já už nemůžu dál poslouchat, jak nejsem dost dobrá. Každý den se snažím, ale nikdy to nestačí. Víš vůbec, jak moc mě to bolí?“

Chvíli bylo ticho. Pak Tomáš sklopil oči a zamumlal: „Promiň… Asi jsem si neuvědomil, jak moc ti tím ubližuju.“

Seděli jsme naproti sobě a poprvé po dlouhé době spolu opravdu mluvili – o jeho dětství, o jeho mamince, o tom, jak těžké je nebýt pořád dokonalý. Přiznal mi, že má někdy pocit, že selhává jako manžel i on sám.

Ten večer jsme šli spát ruku v ruce. Ale věděla jsem, že tohle byl jen začátek dlouhé cesty.

Od té doby jsme začali chodit na párovou terapii do Poradny pro rodinu na Praze 3. Bylo těžké přiznat si před cizím člověkem svoje slabosti a strachy. Ale postupně jsme se učili mluvit spolu jinak – bez výčitek a s větším pochopením.

Jednou za čas mě ještě bodne u srdce, když slyším Tomáše mluvit o Janiných koláčích nebo mamčiných knedlících. Ale už vím, že nejde jen o jídlo – jde o pocit bezpečí a domova, který si spolu teprve budujeme.

Někdy si říkám: Proč je tak těžké být prostě sám sebou? Proč máme potřebu pořád někoho nebo něco srovnávat? A co když právě tyhle malé boje jsou tím, co nás nakonec spojí víc než všechny dokonalé večeře světa?