Od chvíle, kdy mi upadla lžíce – Příběh české vdovy, která se učí znovu žít

„Proč se mi třesou ruce? Proč je ticho v bytě tak ohlušující?“ ptala jsem se sama sebe, když mi to ráno upadla lžíce na linoleum v kuchyni. Zvuk kovu na podlaze se rozlehl celým bytem a já zůstala stát, neschopná se sehnout. V tu chvíli jsem si uvědomila, že už nejsem ta silná žena, kterou jsem bývala. Jmenuji se Marie Novotná a je mi sedmdesát tři let. Před dvěma lety mi zemřel manžel Karel a od té doby žiju sama v našem malém bytě v Pardubicích. Děti máme dvě – Janu a Pavla – ale oba žijí daleko a mají své rodiny. Volají mi jednou týdně, ale jejich hlasy jsou vzdálené, jako by patřily někomu jinému.

To ráno jsem si poprvé přiznala, že už to sama nezvládám. Sedla jsem si ke stolu, hlavu složila do dlaní a rozplakala se. Slzy mi stékaly po tvářích a já si připadala tak zbytečná. K čemu je život, když už nemám pro koho vařit, komu vyprávět své příběhy? Když jsem byla mladá, smála jsem se starým ženám na lavičkách v parku – teď jsem jednou z nich.

Zazvonil telefon. Srdce mi poskočilo – snad Jana? Ale byl to soused pan Dvořák: „Paní Novotná, neviděla jste mou kočku? Zase utekla.“ V jeho hlase byla starost i naděje. Povzdechla jsem si: „Neviděla, ale když ji uvidím, dám vám vědět.“ Zavěsila jsem a najednou mě napadlo, že bych mohla jít ven. Možná bych tu kočku opravdu mohla najít.

Oblékla jsem si kabát a vyšla na chodbu. Na schodech jsem potkala paní Hanu Šimkovou, bývalou kolegyni z knihovny. „Marie! To je náhoda! Jak se máš?“ Její hlas byl upřímný, ale v očích jí probleskla lítost. „Jde to,“ zalhala jsem. Hana mě pozvala na kávu k sobě domů. Nechtělo se mi, ale souhlasila jsem – co bych taky dělala doma?

U Hany bylo útulno. Na stole voněla bábovka a v obýváku pobíhal její vnuk Tomášek. „Babičko, kdo to je?“ ptal se zvědavě. Hana mě představila: „To je paní Marie, moje kamarádka.“ Tomášek se na mě usmál a podal mi autíčko. V tu chvíli jsem pocítila něco dávno zapomenutého – radost z přítomnosti druhých.

Hana se mě opatrně zeptala: „Jak zvládáš být sama?“ Neudržela jsem slzy: „Je to těžké… Každý den je stejný. Ráno vstanu, uvařím si čaj, pustím rádio… Ale ticho je pořád hlasitější.“ Hana mě pohladila po ruce: „Víš co? Přijď k nám častěji. Tomášek tě má rád a já taky.“

Začala jsem k Haně chodit pravidelně. Pomáhala jsem jí s vařením, četla Tomáškovi pohádky a občas jsme spolu šly na procházku do parku. Najednou jsem měla důvod vstát z postele – někdo na mě čekal.

Jednoho dne přišla Hana s nápadem: „Marie, co kdybychom začaly chodit do klubu seniorů? Je tam spousta zajímavých lidí.“ Nejprve jsem odmítala – bála jsem se nových tváří i toho, že budu muset mluvit o Karlovi. Ale nakonec mě Hana přesvědčila.

V klubu bylo živo. Uvítala nás paní Věra, energická žena s krátkými vlasy: „Vítejte! Každý čtvrtek máme společné vaření a v pondělí cvičení.“ Přisedla jsem si ke stolu k panu Procházkovi, který hned začal vyprávět vtipy o důchodcích. Smála jsem se poprvé po dlouhé době od srdce.

Časem jsem zjistila, že nejsem jediná, kdo se cítí osamělý. Paní Jitka přišla o manžela před třemi lety, pan Procházka nikdy nebyl ženatý a paní Věra má děti v zahraničí. Společně jsme sdíleli své bolesti i radosti.

Jednoho večera mi zavolala dcera Jana: „Mami, nechceš přijet na víkend k nám do Brna? Děti by tě rády viděly.“ Poprvé za dlouhou dobu jsem necítila strach z cesty ani z toho, že budu někomu na obtíž. Přijela jsem do Brna a vnoučata mě objala tak pevně, až mi vyhrkly slzy.

Když jsem se vracela domů do Pardubic, cítila jsem v srdci klid. Už nejsem sama – mám Hanu, Tomáška i nové přátele z klubu seniorů. A hlavně mám zase chuť žít.

Někdy večer sedím u okna a vzpomínám na Karla. Chybí mi každý den, ale už vím, že můžu být šťastná i bez něj. Život nekončí jednou ztrátou – někdy právě tehdy začíná něco nového.

Možná nejsem tak silná jako dřív, ale naučila jsem se přijímat pomoc i dávat ji druhým. A když mi zase upadne lžíce na zem? Už vím, že mám komu zavolat o pomoc.

Říkám si: Kolik lidí kolem nás tiše trpí samotou? A kolik z nás má odvahu natáhnout ruku a přijmout nový začátek? Co byste udělali vy?