Po smrti otce jsem vyhnala jeho partnerku: Moje rodina mě nenávidí, ale nelituji

„Vypadni z tohohle domu! Okamžitě!“ křičela jsem na Janu, která stála v předsíni s kufrem v ruce a slzami v očích. Její pohled byl plný bolesti, ale já v tu chvíli necítila nic než vztek. Můj bratr Petr stál za mnou, neschopen slova, a máma se na mě dívala, jako bych byla cizí člověk. Bylo to tři dny po pohřbu mého otce.

Otec zemřel náhle – infarkt. Všechno se seběhlo tak rychle, že jsme ani nestihli pochopit, co se děje. Ještě před týdnem jsme spolu seděli u stolu a hádali se o politice. Teď byl pryč. A s ním i poslední kousek jistoty, který jsem v životě měla.

Jana s tátou žila patnáct let. Nikdy si ji nevzal, nikdy ji oficiálně nepředstavil jako svou ženu. Pro mě byla vždycky jen „ta druhá“, která přišla po rozvodu rodičů a zabrala místo, které patřilo mámě. Nikdy jsme si k sobě nenašly cestu. Vždycky jsem jí měla za zlé, že tátu odloudila od rodiny, i když vím, že to nebylo tak jednoduché.

Po pohřbu jsme seděli v obýváku a řešili dědictví. Táta nezanechal závěť. Dům byl napsaný na něj, ale Jana v něm žila celou dobu s ním. Petr navrhoval, abychom jí nechali alespoň půl roku na vystěhování. Máma mlčela a dívala se do země. Já jsem měla jasno: „Ten dům je náš. Nemá tu co dělat.“

„Terezo, vždyť tu s tátou žila patnáct let,“ zkoušel to Petr opatrně.

„A co? Nebyla jeho manželka. My jsme jeho děti. Máma je jeho žena,“ odsekla jsem.

Jana se rozplakala a odešla do ložnice. Petr mě obvinil, že jsem bezcitná. Máma jen tiše řekla: „Tohle není správné.“ Ale já jsem věděla své.

V noci jsem nemohla spát. V hlavě mi běžely vzpomínky na dětství – na chvíle, kdy byl táta ještě s námi, na rozvod, na to, jak jsem ho nenáviděla za to, že odešel za Janou. Nikdy jsem mu to neodpustila. A teď jsem měla pocit, že musím bránit naši rodinu před ní – i když už vlastně žádná rodina nebyla.

Druhý den ráno jsem šla za Janou do jejího pokoje. Seděla na posteli a balila si věci do kufru.

„Nemusíš odcházet hned,“ řekla jsem tišeji než včera.

Podívala se na mě s očima plnýma slz: „Terezo, já nemám kam jít.“

„To není můj problém,“ odpověděla jsem tvrději, než jsem chtěla. „Ten dům je náš.“

Jana jen přikývla a pokračovala v balení. Cítila jsem se hrozně, ale zároveň jsem věděla, že dělám správnou věc.

Když odcházela, Petr ji objal a řekl jí, že kdyby něco potřebovala, může se na něj obrátit. Já jsem stála stranou a dívala se z okna. Máma brečela v kuchyni.

Od té chvíle se všechno změnilo. Petr mi přestal volat, máma se mnou skoro nemluví. Všichni mi dávají za vinu, že jsem rozbila rodinu – jako by už dávno nebyla rozbitá.

Začaly chodit dopisy od právníků. Jana si najala advokáta a chce podíl na domě – prý má nárok jako osoba blízká. Každý den čekám další špatné zprávy.

Večer sedím sama v prázdném domě a přemýšlím, jestli jsem opravdu udělala dobře. Vzpomínám na tátu – jak by se asi díval na to, co se stalo? Chtěl by, abychom Janu vyhnali? Nebo by nás všechny nenáviděl za to, jak jsme se k sobě zachovali?

Někdy mám pocit, že jsem zůstala úplně sama. Ale pořád si stojím za svým: ten dům je naše rodinné dědictví a já ho nedám nikomu cizímu.

Možná mě teď všichni nenávidí. Možná už nikdy nebudeme rodina jako dřív – ale byli jsme vůbec někdy opravdová rodina?

A tak se ptám: Může někdo opravdu soudit srdce toho, kdo zůstane? Je možné odpustit minulost, když bolest nikdy nezmizela?