Neviditelná hranice: Jak moje tchyně rozbila naši rodinu

„Proč jsi zase přišla pozdě? Myslíš, že Petr čeká rád sám?“ ozvalo se z kuchyně, sotva jsem za sebou zavřela dveře. Hlas mé tchyně, paní Novotné, byl ostrý jako břitva. V ruce držela utěrku a její pohled mě probodával skrz na skrz. „Byla jsem v lékárně, paní Novotná. Chtěla jsem Petrovi sehnat nové léky, které mu doporučil doktor.“ Snažila jsem se mluvit klidně, ale v hrudi mi bušilo srdce. Už několik měsíců jsem měla pocit, že jsem v jejím domě vetřelcem.

Petr ležel v obýváku na rozkládací pohovce, bledý a slabý. Jeho nemoc – roztroušená skleróza – postupovala rychleji, než jsme čekali. Každý den byl těžší než ten předchozí. A s každým dnem se mezi mnou a jeho matkou prohlubovala propast. Když jsem mu podala léky a pohladila ho po vlasech, jeho matka jen odfrkla a odešla do kuchyně.

„Mami, prosím tě…“ ozval se Petr tiše. „Nech už toho.“

Ale ona jen mávla rukou. „Kdyby tu byl Michal, všechno by bylo jinak.“

Michal, Petrův mladší bratr, byl vždycky její zlatíčko. Úspěšný právník, který přijížděl jednou za měsíc s drahými dárky a úsměvem na tváři. Nikdy nezapomněl přivézt bonboniéru nebo kytici růží. Ale když šlo o pomoc Petrovi, vždycky měl plný diář.

Jednoho večera, když jsem seděla u Petrovy postele a držela ho za ruku, mi Petr zašeptal: „Neboj se, lásko. Vím, že to máma dělá schválně. Ale já tě potřebuju.“

Slzy mi stékaly po tváři. „Já vím, Petře. Ale někdy mám pocit, že mě tady nechce.“

Petr se slabě usmál. „To je její způsob, jak se vyrovnává s tím vším. Ale já bych to bez tebe nezvládl.“

Další den přišel Michal. Všichni jsme seděli u stolu a paní Novotná zářila štěstím. „Michale, podívej se, jak je Petr bledý. Ty bys mu měl domluvit lepšího doktora, máš přece známosti.“

Michal se usmál a pokrčil rameny. „Mami, víš, že dělám, co můžu. Ale teď mám hodně práce.“

Cítila jsem, jak se mi svírá žaludek. Všichni jsme věděli, že Michal nikdy neměl čas. Ale pro paní Novotnou byl vždycky dokonalý. Já byla ta, která nikdy nebyla dost dobrá.

Jednou večer, když Petr usnul, jsem zaslechla rozhovor v kuchyni. „Nevím, proč tu ta Jana pořád je. Jenom se lituje a dělá ze sebe mučednici. Kdyby si Petr vzal někoho jiného, možná by teď nebyl tak nemocný.“

Zatajila jsem dech. Slyšela jsem svůj vlastní dech a tlukot srdce. Chtěla jsem vyběhnout z domu a už se nikdy nevrátit. Ale pak jsem si vzpomněla na Petra – na jeho oči plné bolesti a naděje.

Další týdny byly čím dál těžší. Paní Novotná mi vyčítala každý krok. Když jsem koupila špatné pečivo, když jsem zapomněla koupit její oblíbený čaj. Michal přijel jednou za čas, objal ji a odjel zpět do Prahy.

Jednoho dne přišla rána největší. Petr měl záchvat a musela jsem volat záchranku. Paní Novotná mi vynadala, že jsem ho nechala samotného, i když jsem byla jen v koupelně. „Tohle by se nikdy nestalo, kdyby tu byl Michal!“ křičela.

Po té noci jsem seděla u okna a dívala se do tmy. Přemýšlela jsem, jestli mám sílu pokračovat. Ale pak jsem slyšela Petrovo slabé volání: „Janičko…“

Šla jsem k němu a on mě chytil za ruku. „Nenechávej mě tady samotného.“

A tak jsem zůstala. Pro Petra. I když mě jeho matka nenáviděla, i když mě Michal ignoroval. Byla jsem tu pro něj každý den, každou noc.

Nakonec Petr odešel. Zemřel tiše v noci, když jsem mu četla jeho oblíbenou knihu. Paní Novotná plakala a obviňovala mě ze všeho zlého. Michal přijel na pohřeb v novém obleku a objal matku.

Já stála stranou. Nikdo mi nepoděkoval. Nikdo mě neobejmul.

Dnes, když jdu kolem jejich domu, cítím v srdci prázdno i hrdost. Vím, že jsem udělala všechno, co bylo v mých silách. Ale někdy se ptám sama sebe: Proč je v některých rodinách tolik bolesti? Proč si lidé nedokážou odpustit?

Možná mi na to odpovíte vy…