Nejsem zdarma chůva, jen proto, že jsem na rodičovské! – Když se rodina obrátí proti tobě

„Takže ty nechceš pohlídat Klárku? Ani na pár hodin? Vždyť jsi stejně doma!“ ozvala se ostře tchyně přes stůl a já cítila, jak mi rudnou tváře. Všichni seděli kolem nedělního oběda v našem malém panelákovém bytě na Jižním Městě. Manžel Petr se na mě podíval tím svým pohledem, který říká: „Prosím, nekomplikuj to.“ Ale já už měla dost.

„Ne, nechci. Nejsem zdarma chůva jen proto, že jsem na rodičovské,“ odpověděla jsem tiše, ale pevně. V místnosti zavládlo ticho, které by se dalo krájet. Moje máma se na mě podívala s lítostí, jako by mě chtěla pohladit po vlasech, ale tchyně se nadechla k dalšímu útoku.

„To je dneska mládež! My jsme si vždycky pomáhali. Když jsem byla na mateřské, hlídala jsem všechny děti v baráku. A to jsme neměli ani polovičku toho, co máte vy!“

Petr se snažil situaci zachránit: „Mami, nech toho. Lucka má taky dost práce s našima dvěma holkama. Není to tak jednoduchý.“

Ale já už vnímala jen to, jak se mi v hlavě honí myšlenky. Proč mám pocit viny? Proč mám pocit, že musím všem vyhovět? Vždyť mám dvě malé děti – Aničku a Barunku – a někdy mám co dělat, abych zvládla jen je. Poslední týdny byly peklo: Barunka má noční děsy, Anička začala vzdorovat a já jsem ráda, když si stihnu dojít na záchod.

Ale pro rodinu je to málo. Pro ně jsem ta, co „stejně nic nedělá“, protože jsem doma. A tak jsem teď ta špatná, protože jsem odmítla hlídat Klárku, neteř od švagrové, která má jít na kosmetiku a potřebuje „jen na chvilku“ pohlídat.

Po obědě jsem šla do kuchyně a slyšela, jak si v obýváku šeptají. „To je hrozný, jak je dneska sobecká. Dřív jsme drželi při sobě.“

Petr přišel za mnou. „Lucko, prosím tě, nemohla bys to jednou udělat? Pro klid v rodině?“

„A co klid u mě doma? Co moje nervy? Víš, jak jsem unavená? Víš, kolikrát jsem brečela v koupelně, protože už nemůžu?“

Petr zmlkl. Věděl to. Ale taky věděl, že jeho máma je schopná mi to připomínat ještě roky.

Večer jsem seděla na balkoně, koukala na šedé paneláky a přemýšlela, kde se to ve mně vzalo – ten pocit, že musím být všem k dispozici. Vzpomněla jsem si na svoje dětství v malém městě u Plzně. Máma byla taky pořád doma, ale nikdy si nestěžovala. Nebo jsem to aspoň neviděla. Možná proto mám pocit, že když řeknu „ne“, selhávám.

Dny plynuly a napětí v rodině houstlo. Tchyně mi přestala volat, švagrová mi poslala pasivně-agresivní SMS: „Díky, že jsi nám pomohla. Příště si to radši zařídím jinak.“ Petr byl zamlklý a doma bylo dusno. Anička se mě ptala, proč je táta smutný. Barunka mě tahala za sukni a chtěla si hrát. Já jsem měla chuť utéct.

Jednou večer, když holky konečně usnuly, jsem si sedla k počítači a napsala dlouhý e-mail své mámě. Vylila jsem si srdce: „Mami, mám pocit, že jsem špatná máma, špatná manželka, špatná snacha. Všichni mi dávají najevo, že bych měla dělat víc. Ale já už nemůžu. Je to normální?“

Máma mi odpověděla až ráno: „Lucko, nejsi špatná. Jen jsi jediná, kdo si dovolil říct dost. Já jsem to nikdy neuměla. A dodnes toho lituju. Starej se o sebe a o holky. Ostatní to časem pochopí.“

Ta slova mě zasáhla. Možná jsem opravdu první v rodině, kdo se snaží nastavit hranice. Ale je to těžké. Každý den mám pocit, že bojuju s neviditelným nepřítelem – s očekáváním ostatních, s vlastní vinou, s únavou.

Jednoho dne mi zazvonil telefon. Byla to švagrová. „Lucko, promiň, byla jsem na tebe naštvaná, ale asi jsem si neuvědomila, jak to máš těžké. Můžeme si někdy promluvit?“

Souhlasila jsem. Sešly jsme se v kavárně na náměstí. Bylo to poprvé za dlouhou dobu, co jsem byla bez dětí. Povídaly jsme si dlouho. O dětech, o únavě, o tom, jak je těžké být pořád ta „hodná holka“. Nakonec jsme se objaly a já cítila, že se mi trochu ulevilo.

Doma jsem si sedla na gauč a holky mi skočily do klína. Petr přišel a pohladil mě po vlasech. „Děkuju, že jsi to ustála. Já bych to asi nezvládl.“

Možná to není konec. Možná mě čekají další konflikty. Ale poprvé v životě mám pocit, že mám právo říct „ne“. Že mám právo být unavená. Že mám právo myslet i na sebe.

A tak se ptám: Je opravdu špatné myslet někdy na sebe? Musíme být pořád jen pro ostatní, nebo máme právo na vlastní hranice? Co byste udělali vy na mém místě?