Mezi láskou a hrdostí: Příběh jedné matky v Praze

„Mami, mohl bys mi dneska uklidit byt? Zaplatím ti za to.“

Ta věta mi rezonuje v hlavě už několik dní. Stála jsem v předsíni Tomášova bytu na Vinohradech, v ruce jsem svírala igelitku s domácí bábovkou, kterou jsem mu upekla, a srdce mi bušilo až v krku. Tomáš, můj jediný syn, kterého jsem vychovávala sama po smrti manžela, stál přede mnou v drahém obleku, s mobilem v ruce a očima upřenýma do obrazovky. Ani se na mě pořádně nepodíval.

„Tomáši, já přece nejsem uklízečka…“ zašeptala jsem, ale on jen mávl rukou. „Mami, já na to nemám čas. A ty si aspoň něco přivyděláš. Vždyť víš, že teď šetříš na novou pračku.“

Ta slova mě bodla. Ano, peníze mám spočítané. Důchod není žádná sláva a Tomáš to ví. Ale nikdy jsem si nepřipadala tak malá, tak zbytečná, jako v tu chvíli. Vždyť jsem ho vodila do školky, když měl horečku, seděla jsem u něj celé noci, když měl angínu, a teď… teď mi nabízí peníze za to, že mu vytřu podlahu.

„Tohle přece není práce pro mámu,“ ozvalo se ve mně. Ale Tomáš už byl zase ponořený do telefonátu. „Jo, mami, klíče máš na botníku. Já musím běžet, mám schůzku. Díky, fakt mi tím pomůžeš.“

Zůstala jsem stát sama v jeho bytě. Všude byl nepořádek, špinavé hrnky, ponožky na zemi, prázdné obaly od jídla. Vzpomněla jsem si, jak jsem kdysi uklízela náš malý byt na Žižkově, když byl Tomáš malý. Tehdy jsem to dělala s láskou, protože to byl můj domov, naše útočiště. Teď jsem tu byla jako cizí.

Začala jsem sbírat špinavé prádlo a v hlavě mi vířily myšlenky. Kde se stala chyba? Kdy se z mého syna stal člověk, který zapomněl, co znamená rodina? Vždyť jsem mu chtěla dát všechno. Obětovala jsem kariéru, abych s ním mohla být doma. Nikdy jsem mu nic nevyčítala. A teď mi nabízí peníze za to, že mu uklidím?

Když jsem vytírala podlahu, slzy mi stékaly po tvářích. Připadala jsem si ponížená, ale zároveň jsem věděla, že Tomáš to nemyslí zle. Jen už neví, co znamená být rodina. Všechno je pro něj obchod, všechno má svou cenu.

Večer jsem seděla doma u stolu a zírala na bankovku, kterou mi Tomáš nechal na kuchyňské lince. Byla to pětistovka. Pětistovka za to, že jsem byla jeho matkou. Za to, že jsem mu umyla nádobí, pověsila prádlo a vyžehlila košile. Pětistovka za všechny ty roky, kdy jsem pro něj dýchala.

Druhý den mi Tomáš volal. „Mami, díky moc za včera. Fakt jsi mi pomohla. Nezlobíš se, že jsem ti dal ty peníze, že ne?“

Chtěla jsem mu říct, že mě to bolí. Že bych radši byla chudá, než abych si připadala jako služka ve vlastním životě. Ale místo toho jsem jen řekla: „Nezlobím, Tomáši. Hlavně, že jsi spokojený.“

Ticho na druhém konci bylo dlouhé. „Víš, mami, já vím, že to není ideální. Ale já fakt nemám čas. A ty jsi vždycky všechno zvládla…“

„Tomáši, já už nejsem mladá. A nejsem tu jen proto, abych ti uklízela. Jsem tvoje máma.“

Zavěsil. Od té doby jsme spolu nemluvili několik dní. Každý večer jsem seděla u okna a dívala se na světla Prahy. Přemýšlela jsem, jestli jsem ho vychovala špatně. Jestli jsem mu dala příliš mnoho, nebo příliš málo. Jestli je chyba ve mně, nebo v něm.

Jednou večer přišel. Bez ohlášení. Stál ve dveřích, v ruce kytici růží. „Mami, promiň. Já… já jsem to fakt nedomyslel. Nechci, abys byla moje uklízečka. Chci, abys byla moje máma. Jen jsem byl unavený, vystresovaný…“

Rozplakala jsem se. Objali jsme se a dlouho mlčeli. Věděla jsem, že tohle je začátek něčeho nového. Že musíme oba najít cestu zpátky k sobě. Ale pořád mě bolela ta pýcha, ta hranice, kterou jsme překročili.

Od té doby si s Tomášem víc povídáme. Snažíme se chápat jeden druhého. Ale někdy si v noci kladu otázku: Kde je hranice mezi láskou a sebeúctou? Kdy už je oběť příliš velká?

Možná to nikdy nezjistím. Ale vím jedno – být matkou je někdy ta nejtěžší práce na světě.

Řekněte mi, co byste udělali vy na mém místě? Je správné obětovat svou hrdost pro dítě, nebo bychom měli někdy říct dost?