Můj syn se vrátil domů po rozvodu: Můj byt je teď plný chaosu a bolesti

„Mami, já už to fakt nezvládám! Proč mi pořád připomínáš, že mám jít na úřad práce? Vždyť víš, jak mi je!“ Tomášův hlas se rozléhá malým bytem a já cítím, jak mi srdce buší až v krku. Stojím v kuchyni, ruce se mi třesou, když pokládám hrnek s čajem na stůl. Vždycky jsem si myslela, že když Tomáše vychovám sama, budeme mít k sobě blízko. Ale teď, když se po rozvodu vrátil domů, mám pocit, že jsme si nikdy nebyli vzdálenější.

Bydlíme spolu v paneláku na Jižním Městě. Dvě malé místnosti, kuchyňka, koupelna, kde se dveře nedají pořádně zavřít. Když byl Tomáš malý, byli jsme sehraný tým. Jeho otec nás opustil, když mu byly sotva dva roky. Všechno jsem zvládala sama – školku, školu, první zlomené srdce. Nikdy jsem si nestěžovala, nikdy jsem mu nedala pocítit, že mi něco chybí. Slíbil mi, že až bude dospělý, postará se o mě. A já tomu věřila.

Když si Tomáš vzal Katku, byla jsem šťastná. Měl práci v IT, ona učila na základce. Pomáhal mi s nájmem, i když to Katka nikdy nevěděla. Občas mi přinesli nákup, přijeli na nedělní oběd. Ale pak přišel rozvod. Katka ho vyhodila, protože prý „nebyl doma“ – pořád v práci, pořád unavený. Tomáš se vrátil ke mně. S jedním kufrem, s očima plnýma bolesti a vzteku.

První týdny jsem ho litovala. Vařila jsem mu jeho oblíbené jídlo, prala mu prádlo, snažila se ho rozveselit. Ale brzy se všechno změnilo. Tomáš je pořád doma, sedí u počítače, hraje hry, v noci kouká na filmy. Práci si hledá jen naoko. Všude jsou jeho věci – ponožky na gauči, špinavé hrnky v obýváku, batoh na chodbě. Když mu něco řeknu, vybuchne. „Mami, nech mě být! Jsem dospělý!“

Jednou večer jsem sebrala odvahu a řekla mu: „Tome, nemůžeš tu být napořád. Musíš si najít práci a vlastní bydlení.“ Podíval se na mě, jako bych ho zradila. „Takže mě vyhazuješ? Po tom všem, co jsem pro tebe udělal?“ Rozplakala jsem se. Vždyť já ho nechci vyhodit. Jen chci zpátky svůj klid, svůj prostor. Chci zase být sama sebou.

Začaly hádky. Kvůli maličkostem – kdo koupí mléko, kdo vynese koš, proč je v koupelně mokro. Tomáš mi vyčítá, že ho dusím, že mu nevěřím. Já mu zase vyčítám, že se nesnaží. Někdy se zavřu v ložnici a brečím do polštáře. Připadám si jako špatná matka. Kde jsem udělala chybu? Proč se neumíme domluvit?

Jednou jsem šla do práce dřív, abych se mu vyhnula. V tramvaji jsem potkala sousedku paní Novotnou. „Jak se má Tomáš?“ ptala se mile. „Už je mu líp?“ Jen jsem přikývla. Nechci, aby někdo věděl, jak to u nás vypadá. Všichni si myslí, že jsme ideální rodina. Ale doma je dusno, napětí by se dalo krájet.

Začala jsem chodit na delší procházky, jen abych nemusela být doma. Tomáš si toho všiml. „Mami, proč jsi pořád pryč?“ zeptal se jednou večer. „Protože doma už nejsem šťastná,“ vyklouzlo mi z úst. Chvíli bylo ticho. Pak Tomáš sklopil hlavu. „Já taky ne.“

Od té doby se něco změnilo. Oba jsme si uvědomili, že takhle to dál nejde. Tomáš začal chodit na pohovory, já se snažím být trpělivější. Ale pořád je to těžké. Někdy mám chuť všechno vzdát. Jindy zase doufám, že se to zlepší.

Jednoho dne mi Tomáš řekl: „Mami, promiň. Vím, že to pro tebe není lehké. Ale já fakt nevím, co se sebou.“ Sedla jsem si k němu a poprvé po dlouhé době jsme si povídali jako dřív. O jeho strachu, o mé únavě, o tom, jak těžké je začít znovu.

Nevím, jak to dopadne. Možná si Tomáš najde práci a odstěhuje se. Možná tu zůstane ještě dlouho. Ale jedno vím jistě – rodina je někdy to nejtěžší, co nás v životě potká. A přesto ji nikdy nechceme ztratit.

Někdy se ptám sama sebe: Udělala jsem pro Tomáše dost? Nebo jsem ho až příliš chránila? Co byste dělali vy na mém místě?