Když domov přestane být domovem: Příběh o odchodu, který se nikdy nestal

„Kláro, já… já to prostě nedokážu.“

Petr stojí mezi dveřmi našeho nového bytu, v ruce klíče, které mi před chvílí s takovou slavnostností podával. Jeho ramena jsou shrbená, oči uhýbají. Všude kolem nás krabice, ve kterých je celý můj život – a měl být i ten jeho. V tu chvíli mi dojde, že všechno, co jsme plánovali, se rozpadá. Srdce mi buší až v krku a v hlavě mi zní jen jeho slova: „Nedokážu to.“

„Co to znamená, Petře? Co nedokážeš?“ ptám se tiše, protože křičet už nemám sílu.

„Nemůžu nechat mámu samotnou. Je na mě zvyklá… A ona… ona mě potřebuje.“

V tu chvíli mám chuť rozesmát se i rozplakat zároveň. Jeho matka, paní Novotná, byla vždycky středobodem jeho vesmíru. Všechno jí říkal, všechno s ní konzultoval – od výběru ponožek po rozhodnutí o naší dovolené. Vždycky jsem si myslela, že až přijde čas, dokáže se od ní odpoutat. Ale teď tu stojím sama a vím, že jsem se mýlila.

„A co já, Petře? Já tě nepotřebuju?“

Mlčí. Vím, že odpověď už dávno znám.

Vzpomínám si na první návštěvu u Novotných. Jejich byt na Žižkově byl plný starých fotek, porcelánových sošek a vůně pečeného masa. Paní Novotná mě přijala s úsměvem, ale v očích jí bylo vidět něco jiného – podezření, možná strach, že jí beru syna. Od té doby jsem byla vždycky „ta druhá“. Petr byl její chlapeček, její opora po smrti manžela. A já? Já jsem byla vetřelec.

„Kláro, promiň… Já vím, že jsi kvůli mně všechno zařídila. Ale máma… Ona teď není v pořádku. Pořád si stěžuje na bolesti zad, špatně spí… Kdybych odešel, zhroutila by se.“

„A co když se zhroutím já?“ vyhrkne ze mě dřív, než to stihnu zastavit.

Petr se na mě konečně podívá. V jeho očích je lítost, ale ne rozhodnutí. „Já… nevím.“

Sedám si na krabici s nápisem „kuchyně“ a cítím, jak se mi třesou ruce. Tolik měsíců jsme plánovali společné bydlení. Malovali jsme si stěny na světle žluto, vybírali jsme pohovku v Ikee, hádali se kvůli obrazu s levandulemi. Teď je všechno pryč.

„Víš co?“ řeknu nakonec. „Jdi za mámou. Až budeš vědět, co chceš, ozvi se.“

Petr váhá jen chvíli. Pak si vezme bundu a tiše za sebou zavře dveře.

Zůstávám sama mezi krabicemi a tichou ozvěnou jeho kroků na chodbě. Najednou slyším vlastní dech a uvědomuji si tíhu prázdnoty kolem sebe. Měla bych brečet? Křičet? Místo toho jen sedím a dívám se do prázdna.

Dny plynou pomalu. Každé ráno vstávám do ticha bytu, kde měl být Petr. Volám mámě – té své – a snažím se předstírat, že je všechno v pořádku. „To přejde,“ říká mi do telefonu. „Chlapi jsou někdy jako děti.“ Ale já vím, že tohle není jen dětská nerozhodnost. Tohle je něco hlubšího.

Jednoho večera mi Petr zavolá. „Kláro, můžeme se sejít?“

Souhlasím a čekám ho v malé kavárně na Vinohradech. Přichází pozdě a vypadá unaveněji než kdy dřív.

„Máma je na tom hůř,“ začne hned bez pozdravu. „Doktor říká, že by potřebovala pečovatelku… Ale ona nikoho nechce. Jen mě.“

„A ty?“ ptám se tiše.

„Já nevím… Jsem rozpolcený. Nechci tě ztratit, ale nemůžu ji opustit.“

Dívám se na něj a najednou cítím vztek. „Petře, kolik let ještě budeš čekat? Kolik let budeš žít pro někoho jiného? A co tvůj život? Náš život?“

Mlčí dlouho. Pak jen pokrčí rameny.

Odcházím z kavárny dřív než on. Venku prší a kapky mi stékají po tváři jako slzy.

Začínám přemýšlet o sobě. O tom, proč jsem tolik let čekala na někoho, kdo nikdy nebude můj doopravdy. Proč jsem dovolila, aby mě někdo stavěl až na druhé místo? Proč jsem věřila slibům?

Jednoho rána se probudím a rozhodnu se vybalit krabice sama. Kuchyň zaplním svými hrníčky a talíři po babičce. Do ložnice pověsím levandulový obraz – ten, o který jsme se s Petrem hádali. Najednou cítím zvláštní klid.

Petr už mi nevolá tak často. Občas napíše zprávu: „Jak se máš?“ Odpovídám stručně: „Dobře.“ A myslím to vážně.

Začínám chodit na jógu do Sokola a poznávám nové lidi. Jednou večer mě kolegyně z práce pozve na víno – poprvé po dlouhé době se směju od srdce.

Jednou potkám paní Novotnou na ulici před lékárnou. Dívá se na mě dlouze a pak tiše řekne: „Kláro… promiň.“

Nevím přesně za co – za Petra? Za roky mlčení? Za to, že nikdy nedokázala pustit svého syna?

Jen přikývnu a jdu dál.

Dnes už vím, že domov není místo ani člověk – je to pocit uvnitř sebe sama. Možná jsem přišla o lásku, kterou jsem si vysnila, ale získala jsem něco důležitějšího: sebe samu.

Někdy večer sedím u okna s hrníčkem čaje a přemýšlím: Kolik žen v Česku žije stejný příběh jako já? Kolik z nás čeká na někoho, kdo nikdy nepřijde?