Víra mezi střepy: Jak jsem hledala sílu v Bohu, když se mi rozpadala rodina

„Proč jsi to udělal, Petře? Proč jsi mi to neřekl dřív?“ křičela jsem na manžela, zatímco jsem v ruce svírala jeho výplatní pásku s nulou na konci. V kuchyni to vonělo po guláši, ale ve vzduchu visel strach. Petr seděl u stolu, hlavu v dlaních, a mlčel. „Nevím, jak to dětem řekneme,“ šeptal nakonec. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi celý svět rozpadá pod nohama.

Bylo to v lednu, venku mrzlo, a já měla pocit, že i uvnitř mě je led. Naše dcera Klára se zavřela v pokoji a syn Honza už zase nebyl doma – poslední dobou utíkal čím dál častěji. Snažila jsem se být silná, ale když jsem večer zůstala sama v koupelně, rozplakala jsem se. „Bože, proč zrovna my?“ šeptala jsem do ticha. Nikdy jsem nebyla extra věřící, ale v tu chvíli jsem potřebovala někoho, kdo by mě slyšel.

Další dny byly jako zlý sen. Petr chodil po bytě jako tělo bez duše, Klára se mnou nemluvila a Honza přišel domů až nad ránem – s očima zarudlýma a bundou nasáklou cigaretovým kouřem. „Honzo, co se děje?“ ptala jsem se ho jednou v noci, když jsem ho načapala v předsíni. „Nech mě být,“ odsekl a zabouchl za sebou dveře.

Začala jsem se modlit. Každý večer, když všichni spali, klekla jsem si u postele a šeptala prosby. „Bože, dej mi sílu. Dej nám naději.“ Někdy jsem měla pocit, že mluvím do prázdna, ale pak přišel okamžik, kdy jsem ucítila zvláštní klid. Jako by mi někdo položil ruku na rameno a řekl: „Vydrž.“

Jednoho dne přišla Klára domů dřív ze školy. Sedla si ke mně do kuchyně a dlouho mlčela. „Mami… bojím se,“ řekla najednou. „Co když se táta už nikdy nezvedne? Co když Honza…“ Nedokončila větu. Objala jsem ji a poprvé po dlouhé době jsme plakaly spolu. „Musíme držet při sobě,“ řekla jsem jí. „Ať se děje cokoli.“

Petr mezitím hledal práci. Každý den rozesílal životopisy a chodil na pohovory. Vždycky se vrátil domů unavený a zklamaný. Jednou večer seděl na balkoně a díval se do tmy. Přisedla jsem si k němu. „Péťo, zvládneme to,“ řekla jsem tiše. „Nevím jak, ale musíme věřit.“

„Já už nevěřím ničemu,“ odpověděl zlomeně. „Jsem k ničemu.“

„Nejsi,“ řekla jsem rozhodně. „Jsi náš táta. A já tě miluju.“

Byly to těžké týdny. Peníze docházely, hádky přibývaly. Jednou jsme se s Petrem pohádali tak hlasitě, že sousedka zaklepala na dveře. „Je všechno v pořádku?“ ptala se opatrně.

„Ne,“ přiznala jsem poprvé nahlas před někým cizím. „Ale snažíme se.“

Jednoho večera Honza nepřišel domů vůbec. Telefon nebral, kamarádi o něm nic nevěděli. Seděla jsem u okna a modlila se: „Bože, vrať mi syna.“ Byla to nejdelší noc mého života.

Ráno zazvonil telefon – volali z nemocnice v Motole. Honzu našli na lavičce v parku, podchlazeného a opilého. Když jsem ho viděla ležet na nemocničním lůžku, sevřelo mi srdce úzkostí i úlevou zároveň.

„Proč to děláš?“ ptala jsem se ho tiše.

„Nevím… všechno je na nic,“ zamumlal Honza.

„Není,“ pohladila jsem ho po vlasech. „Jsme rodina. Ať se děje cokoli.“

Po návratu domů jsme si poprvé sedli všichni ke stolu – bez výčitek, bez křiku. Jen jsme tam seděli a drželi se za ruce. Začali jsme spolu večer večeřet, povídat si o obyčejných věcech a pomalu hledat cestu zpátky k sobě.

Petr nakonec našel práci ve skladu v Holešovicích. Není to jeho vysněná pozice, ale je vděčný za každou směnu. Klára začala chodit na doučování matematiky a Honza – i když pořád bojuje sám se sebou – už neutíká z domova tak často.

Modlím se dál. Ne proto, že bych čekala zázrak, ale protože mi to dává sílu vydržet další den.

Někdy si říkám: Co by bylo, kdybych tehdy nevěřila? Kde bychom dnes byli? Možná je víra jen berlička… ale někdy je právě ta berlička to jediné, co nás udrží na nohou.

A co vy? Věříte v něco vyššího, když už nevíte kudy kam? Nebo jste si museli najít sílu úplně jinde?