„Jano, už jsi porodila? Ukaž miminko!“ – Příběh o hranicích a zvědavosti v českém paneláku

„Jano, už jsi porodila? Ukaž miminko!“ ozvalo se za dveřmi sotva jsem položila tašku s nákupem na zem. Ztuhla jsem. Bylo to poprvé od návratu z porodnice, co jsem vyšla ven, a už mě sousedka paní Novotná vyhlížela jako sup. V ruce držela igelitku s rohlíky a její oči svítily nedočkavostí.

„Ještě spí,“ zamumlala jsem a doufala, že to bude stačit. Ale paní Novotná se nenechala odbýt: „Ale no tak, Janičko! Vždyť my jsme tu všichni zvědaví. Ať ho aspoň na chviličku vidíme! Vždyť jsme tě tu s bříškem potkávali celé měsíce.“

Zavřela jsem za sebou dveře a opřela se o ně. Srdce mi bušilo. V hlavě mi běžely výčitky: Proč jsem taková? Proč neumím být milejší? Proč mám pocit, že musím chránit svoje dítě před celým světem?

V kuchyni mě čekal manžel Petr, který si zrovna ohříval polévku. „Zase Novotná?“ zeptal se s úsměvem, ale já jen přikývla a rozbrečela se. Petr mě objal, ale já cítila, jak se ve mně mísí únava, vztek i stud.

„Všichni čekají, že budu šťastná máma, co ukazuje miminko na potkání,“ vzlykala jsem. „Ale já mám strach. Nechci, aby na něj sahali, aby ho okukovali… Je mi to nepříjemné.“

Petr mě pohladil po vlasech: „To je v pořádku. Je to naše dítě. Nemusíš nikomu nic ukazovat.“

Jenže další dny byly jako přes kopírák. Sousedé mě zastavovali ve výtahu, na chodbě i před domem. „Tak kdy už ho konečně uvidíme?“ ptala se paní Dvořáková z pátého patra. „A jak se jmenuje? A kojíš? A spí ti v noci?“

Cítila jsem se jako zvíře v kleci. Každý můj krok byl pod drobnohledem. Když jsem šla s kočárkem ven, lidé se skláněli dovnitř, ptali se na porod, na kojení, na všechno možné. Jednou dokonce paní Novotná sáhla dovnitř a pohladila malého po tváři. Ztuhla jsem hrůzou.

Večer jsem seděla u stolu a dívala se do prázdna. Petr se mě snažil rozveselit: „Hele, vždyť oni to myslí dobře. Prostě mají radost.“

„Ale já nemám sílu být pořád milá,“ šeptla jsem. „Mám pocit, že už nejsem sama sebou. Že musím být ta správná máma podle jejich představ.“

Jednoho dne jsem potkala na chodbě paní Křížovou, která mi podala balíček dětských dupaček. „To je pro malého,“ usmála se. „A kdy už ho konečně přivedeš ukázat do družiny? My jsme si vždycky děti ukazovali.“

Zhluboka jsem se nadechla: „Děkuju moc za dárek, ale teď potřebujeme hlavně klid.“

Paní Křížová se zatvářila dotčeně: „No jo, dneska jsou mladý jiný… My jsme byli jedna rodina.“

Zavřela jsem za sebou dveře a rozplakala se. Cítila jsem vinu – jako bych byla špatná máma i špatná sousedka.

Začala jsem se vyhýbat lidem. Chodila jsem ven brzy ráno nebo pozdě večer. Přestala jsem odpovídat na zprávy ve skupině sousedů na Messengeru. Ale tlak nepolevoval – spíš naopak.

Jednou večer přišla máma na návštěvu. Seděla u stolu a dívala se na mě přísně: „Jani, proč jsi taková uzavřená? Vždyť lidi mají radost! To je přece hezký.“

„Mami, já to nezvládám,“ přiznala jsem tiše. „Mám pocit, že mi všichni sahají do života… Že nemám žádný prostor pro sebe.“

Máma si povzdechla: „To je dneska všude stejný… Ale musíš si stát za svým.“

V noci jsem nemohla spát. Přemýšlela jsem o tom, proč je tak těžké říct ne. Proč mám pocit viny pokaždé, když chráním svoje soukromí? Proč je v Česku tak samozřejmé, že dítě patří všem?

Další den ráno zazvonila paní Novotná znovu. Otevřela jsem jen na řetízek.

„Janičko, tak co? Už nám ho ukážeš?“

Podívala jsem se jí do očí a poprvé v životě řekla nahlas: „Nezlobte se, ale teď opravdu potřebujeme klid. Až budeme připravení, dáme vám vědět.“

Paní Novotná zůstala stát na chodbě s otevřenou pusou.

Zavřela jsem dveře a cítila úlevu i strach zároveň. Co když mě teď budou pomlouvat? Co když budu za tu divnou?

Večer mi Petr podal hrnek čaje: „Jsem na tebe pyšný.“

Usmála jsem se skrz slzy.

Možná je čas začít si chránit svoje hranice – i když to znamená být pro ostatní nepochopitelná.

Kolik z vás už někdy cítilo stejný tlak? Proč je tak těžké říct: Stačí? Je naše soukromí opravdu jen naše?