Ve stínu otcovy zloby: Rozhodnutí, které změnilo můj život

„Aleno, slyšíš mě vůbec? Potřebuju tě!“ Otcův hlas se rozléhal kuchyní jako hrom. Stála jsem u dřezu, ruce ponořené ve vodě, a v hlavě mi bušilo. Bylo to jako vždycky – jeho slova byla rozkazem, jeho přítomnost stínem, který mě dusil už od dětství.

„Ano, tati,“ odpověděla jsem tiše, aniž bych se otočila. Věděla jsem, co přijde. Věděla jsem to už od chvíle, kdy nám doktorka v Motole oznámila, že jeho ledviny selhávají a že jedinou šancí je transplantace. Věděla jsem, že se na mě bude dívat jako na povinnost, ne jako na dceru.

Seděla jsem naproti němu u stolu, mezi námi hrnek s černou kávou a jeho pohled, tvrdý jako skála. „Jsi moje dcera. Je tvoje povinnost mi pomoct,“ řekl bez obalu. V tu chvíli mi bylo třicet pět let, ale cítila jsem se jako malá holka, která se bojí udělat chybu.

Vzpomněla jsem si na všechny ty roky – na jeho křik kvůli rozbitému talíři, na to, jak mě nikdy nepochválil za jedničku z matematiky, na to, jak mi zakazoval chodit ven s kamarádkami. Máma vždycky mlčela. „Neprovokuj ho,“ šeptala mi večer do polštáře. Ale já jsem ho provokovala už jen tím, že jsem byla.

Teď tu sedím a mám rozhodnout o jeho životě. „Aleno, co je ti? To je snad jasné, ne? Jsi jedináček. Kdo jiný by mi měl pomoct?“ Jeho slova mě bodala do srdce. V hlavě mi běžely otázky: Co když mu dám ledvinu a on se nezmění? Co když budu litovat? Co když budu konečně svobodná?

„Tati, já… potřebuju čas,“ zašeptala jsem. Jeho tvář ztuhla. „Na co čas? To je snad jasná věc! Nebuď sobec!“

Celé dny jsem chodila po Praze a přemýšlela. V práci v knihovně jsem nebyla schopná soustředit se na katalogizaci knih. Kamarádka Jana si mě vzala stranou: „Alčo, nemusíš mu nic dávat. Pamatuješ, jak tě ponižoval? Jak tě nikdy nepodržel?“

„Ale je to můj táta,“ bránila jsem ho automaticky. „A co ty?“ zeptala se Jana ostře. „Kdy jsi naposledy myslela na sebe?“

Doma jsem našla mámu sedět u okna. „Mami, co bys dělala na mém místě?“ zeptala jsem se zoufale.

Máma se rozplakala. „Já nevím, Alenko. Já jsem celý život jen ustupovala… Ale ty jsi silnější než já.“

V noci jsem nemohla spát. Představovala jsem si život po transplantaci – jestli by byl otec vděčný, nebo jestli by mě dál ovládal. Představovala jsem si i život bez něj – ticho v bytě, klid v duši… nebo výčitky svědomí?

Dny plynuly a tlak rostl. Otec mi volal několikrát denně: „Tak co? Už ses rozhodla? Nemám čas čekat!“ Každý jeho telefonát byl jako další rána kladivem.

Jednoho rána jsem se probudila s rozhodnutím. Šla jsem za ním do nemocnice. Seděl tam v pyžamu, tvář bledou a pohled tvrdý.

„Tati,“ začala jsem tiše, „rozhodla jsem se.“

Zvedl hlavu a čekal.

„Nedám ti ledvinu.“

Chvíli bylo ticho tak husté, že by se dalo krájet. Pak vybuchl: „Ty mě necháš umřít?! Po všem, co jsem pro tebe udělal?!“

„Tati… nikdy jsi mě nemiloval takovou, jaká jsem. Nikdy jsi mě nepodržel. Já už nemůžu dál žít jen pro tebe.“ Slzy mi tekly po tváři.

Otočil se ke mně zády. „Jdi pryč.“

Odešla jsem z nemocnice s pocitem viny i úlevy zároveň. Máma mi večer zavolala: „Alenko, udělala jsi dobře. Musíš žít svůj život.“

Otec nakonec dostal ledvinu od anonymního dárce. Dnes spolu téměř nemluvíme. Občas ho zahlédnu v parku – starého muže s tvrdým pohledem.

Někdy si říkám: Udělala bych to znovu stejně? Kde končí povinnost dítěte a začíná právo na vlastní klid? Co byste udělali vy na mém místě?