Dvě kolébky, dvě matky, jeden domov: Příběh o vyčerpání a nečekaných poutech

„Ondřeji, kde je ten dudlík? Malý zase brečí!“ ozvalo se z ložnice, zatímco z vedlejšího pokoje se nesl další pláč. V tu chvíli jsem měl pocit, že se mi hlava rozletí na tisíc kousků. Byla půlnoc a já už po několikáté běžel mezi dvěma pokoji – v jednom ležela moje žena Jana s naší dcerkou Eliškou, v druhém moje tchyně Alena s čerstvě narozeným synem, mým švagrem Matějem.

Nikdy by mě nenapadlo, že se něco takového může stát. Jana otěhotněla krátce poté, co jsme se po letech snažení konečně rozhodli, že je čas na dítě. O pár měsíců později přišla Alena s nečekanou zprávou – i ona čeká dítě. Bylo to zvláštní, ale radostné. Jenže když přišel den D a obě skončily v porodnici téměř ve stejnou chvíli, začal kolotoč, který jsem si nedokázal představit ani v nejdivočejších snech.

Po návratu z porodnice jsme se rozhodli, že bude nejlepší, když budou obě doma u nás. Alena byla po císařském řezu slabá a potřebovala pomoc. Jana byla vyčerpaná a potřebovala mě víc než kdy jindy. Najednou jsem byl jediný dospělý muž v domě plném hormonů, pláče a neustálých požadavků.

„Ondro, můžeš mi podat vodu?“ volala Jana z postele.
„Ondřeji, Matěj má hlad!“ ozvala se Alena sotva jsem položil sklenici na noční stolek.

Začal jsem fungovat jako robot. Připravoval jsem lahvičky, přebaloval, vařil polévky, uklízel a snažil se být všude najednou. Přitom jsem měl pocit, že selhávám na všech frontách. Jana byla podrážděná, často mi vyčítala, že trávím víc času s její matkou než s ní. Alena si zase stěžovala, že jí Jana nechce pomáhat a že všechno zůstává na mně.

Jednou večer jsem seděl na balkoně a kouřil cigaretu – i když jsem před lety přestal. Potřeboval jsem chvíli klidu. Slyšel jsem za sebou kroky.

„Ondro… promiň,“ ozvala se Jana tiše. „Já vím, že toho máš moc. Jen… mám strach, že tě ztrácím.“

Podíval jsem se na ni a viděl v jejích očích slzy. „Neztrácíš mě,“ zašeptal jsem. „Jen už nevím, jak dál.“

Objala mě a chvíli jsme mlčeli. Pak jsme uslyšeli další pláč – tentokrát oba najednou. V tu chvíli jsme se rozesmáli zoufalstvím.

Další dny byly jako na houpačce. Alena začala být žárlivá na naši blízkost s Janou a několikrát mezi nimi došlo k ostré výměně názorů.

„Jano, myslíš jen na sebe! Ondřej je taky můj zeťák a Matěj potřebuje tátu!“ křičela jednou Alena.
„Mami! To snad nemyslíš vážně! Ondra je můj manžel a máme vlastní dítě!“ odsekla Jana.

Stál jsem mezi nimi jako rozhodčí bez píšťalky. Snažil jsem se vysvětlovat, uklidňovat, ale často to bylo marné.

Jednoho dne jsem se zhroutil. Seděl jsem na zemi v koupelně a brečel jako malý kluk. Cítil jsem se naprosto vyčerpaný a bezmocný. V tu chvíli přišla Alena.

„Ondro… promiň mi to všechno. Já jen… mám strach být sama. Děkuju ti za všechno.“

Objala mě a já poprvé cítil, že jsme opravdu rodina – i když zvláštní.

Postupně jsme si nastavili pravidla. Každý měl své povinnosti a prostor pro sebe. Naučil jsem se říkat ne a požádat o pomoc i sousedy nebo kamarády. Přesto mě tahle zkušenost změnila víc než cokoli předtím.

Dnes už jsou děti větší a situace se uklidnila. Ale někdy si vzpomenu na ty noci plné pláče a hádek a přemýšlím: Je možné být oporou pro všechny najednou? Nebo je někdy lepší myslet i na sebe?

Co byste dělali vy na mém místě? Máte podobnou zkušenost? Napište mi svůj názor – možná nejsem jediný, kdo někdy balancoval na hraně svých sil.