Lednice pod zámkem: Proč už nemůžu dál mlčet o svém manželovi

„Zase jsi snědl ten koláč, co jsem pekla pro děti na zítřejší svačinu?“ vyhrkla jsem, sotva Petr vešel do kuchyně. Jeho pohled byl provinilý, ale v očích měl i něco vzdorovitého. „Byl jsem hladový, Jano. Promiň.“

Stála jsem tam s rukama v bok, srdce mi bušilo až v krku. Už několikátý týden jsem sledovala, jak se naše lednice vyprazdňuje rychleji než kdy dřív. Jídlo mizelo záhadným tempem – večeře, které měly vydržet dva dny, byly pryč během jednoho večera. Nejhorší bylo, že Petr si to ani neuvědomoval. Nebo spíš nechtěl připustit, že jeho chuť k jídlu začíná ovládat celou naši domácnost.

„Tohle už nejde, Petře,“ řekla jsem tišeji, ale o to pevněji. „Děti nemají co jíst do školy. Já nemám čas každý den vařit nové jídlo jen proto, že ty máš večer chuť na něco sladkého.“

Petr si sedl ke stolu a složil hlavu do dlaní. „Já vím, že to přeháním. Ale když přijdu z práce, mám pocit, že mě to jídlo uklidňuje. Všechno je teď tak těžké…“

V tu chvíli jsem ucítila směs lítosti a vzteku. Věděla jsem, že Petr má v práci těžké období – jeho šéf je tyran a kolegové ho pomlouvají za zády. Ale copak to omlouvá to, že doma ničí naši pohodu? Že děti ráno brečí, protože jim zmizela jejich oblíbená pomazánka?

Vzpomněla jsem si na minulý týden, kdy jsem našla naši dceru Aničku, jak si potají balí suchý rohlík do aktovky. „Maminko, já vím, že už není jogurt,“ šeptala mi tehdy. Srdce mi puklo.

Začala jsem být posedlá kontrolou lednice. Každý večer jsem počítala jogurty, zeleninu i zbytky od večeře. Někdy jsem si připadala jako vězeňský dozorce. Ale když jsem se snažila s Petrem mluvit, vždycky to skončilo hádkou nebo jeho slibem, že se polepší. Nikdy to ale nevydrželo déle než pár dní.

Jednou večer jsem zaslechla šramot v kuchyni. Bylo půl jedné ráno. Potichu jsem vstala a nakoukla do chodby – Petr stál před otevřenou lednicí a lžící jedl z misky bramborový salát, který měl být na druhý den k obědu. „Petře! Co to děláš?“ vyhrkla jsem.

Leknutím mu lžíce vypadla z ruky. „Promiň… nemohl jsem spát.“

„Tohle už není normální,“ zašeptala jsem zoufale.

Druhý den jsem seděla u počítače a hledala na internetu „zámek na lednici“. Připadala jsem si směšně a zároveň zoufale. Představovala jsem si, jak ráno vysvětluji dětem i Petrovi, proč je lednice zamčená. Co by tomu řekli sousedi? Co by si o nás myslela moje maminka? Ale zároveň – co mám dělat? Už nemůžu dál žít v napětí a strachu, že zase nebude co dát dětem k jídlu.

Když přišel Petr domů, seděli jsme mlčky u stolu. Děti byly u babičky a já cítila, že musím něco změnit.

„Petře,“ začala jsem opatrně, „myslím, že potřebujeme pomoc.“

Zvedl ke mně oči plné únavy a studu. „Myslíš psychologa?“

Přikývla jsem. „Já už to sama nezvládnu. Nejde jen o jídlo… mám pocit, že se nám rozpadá rodina.“

Chvíli bylo ticho. Pak Petr tiše řekl: „Já vím. Bojím se toho stejně jako ty.“

Ten večer jsme poprvé po dlouhé době mluvili otevřeně – o jeho stresu v práci, o mém strachu z budoucnosti i o tom, jak moc nás oba trápí pocit selhání. Slíbili jsme si, že zkusíme najít odbornou pomoc.

Ale stejně… když jsem další ráno otevřela lednici a zjistila, že tam zase chybí půlka sýra a všechny tři jogurty pro děti jsou pryč, rozbrečela jsem se bezmocí.

Je tohle opravdu jen problém s jídlem? Nebo je to něco hlubšího? Jak dlouho ještě vydrží naše rodina tenhle tlak?

Někdy si říkám: Je normální zamykat lednici před vlastním manželem? Nebo je to už poslední volání o pomoc? Co byste dělali vy na mém místě?