Mezi dvěma světy: Příběh Kláry a její matky

„Kláro! Okamžitě pojď dolů, už zase jsi zaspala!“ křičela máma z kuchyně, zatímco já jsem se zoufale snažila najít čisté ponožky v hromadě nevypraného prádla. Bylo pondělí ráno, venku pršelo a já měla pocit, že celý svět je proti mně. Srdce mi bušilo v hrudi, protože jsem věděla, že dneska musím stihnout nejen přednášku na fakultě, ale i tajné setkání s Terezou.

„Hned jdu!“ zakřičela jsem zpátky a snažila se zamaskovat nervozitu. Máma stála u sporáku, v ruce vařečku a v očích ten známý pohled – směs zklamání a starosti. „Víš vůbec, kolik je hodin? Jestli chceš být doktorkou, měla bys začít brát věci vážně!“

„Já vím, mami,“ zamumlala jsem a rychle si nalila kávu. Věděla jsem, že tohle není jen o škole. Máma vždycky chtěla, abych byla lepší než ona – abych měla kariéru, kterou ona nikdy neměla. Ale já… já jsem si nebyla jistá, jestli tohle je opravdu moje cesta.

Ve škole jsem seděla v zadní lavici a snažila se soustředit na přednášku o buněčné biologii. Ale myšlenky mi utíkaly k Tereze. Byla jiná než všichni ostatní – odvážná, upřímná, s očima, ve kterých jsem viděla celý vesmír. Jenže byla to dívka. A v naší rodině by tohle nikdy neprošlo.

Po škole jsme se sešly v malé kavárně na Letné. Tereza mě chytla za ruku pod stolem a šeptla: „Máš dneska čas? Můžeme jít k nám…“

Zaváhala jsem. „Nevím, jestli to zvládnu. Máma je poslední dobou hrozně podezřívavá.“

Tereza se usmála tím svým smutným úsměvem. „Jednou jí to budeš muset říct. Nemůžeš žít pořád ve lži.“

Zamrazilo mě. Věděla jsem, že má pravdu. Ale představa, že bych mámě řekla pravdu o sobě – o nás – mě děsila víc než cokoliv jiného.

Doma mě čekala další hádka. „Kde jsi byla tak dlouho? Volala jsem ti třikrát!“

„Byla jsem s kamarádkou ze školy,“ zalhala jsem.

Máma si povzdechla. „Kláro, já ti věřím, ale poslední dobou jsi nějaká jiná. Nechci, abys něco tajila.“

Chtěla jsem jí říct pravdu. Otevřít ústa a vyslovit ta slova: Mami, jsem zamilovaná do dívky. Ale místo toho jsem jen mlčky odešla do pokoje.

Následující týdny byly čím dál těžší. Ve škole jsem měla pocit, že se dusím pod tíhou očekávání – zkoušky, seminárky, tlak být nejlepší. Doma dusno, máma čím dál víc nervózní a já čím dál víc uzavřená do sebe.

Jednoho večera jsem přišla domů později než obvykle. Máma seděla v obýváku s mojí starší sestrou Lenkou. Obě na mě upíraly pohledy plné otázek.

„Kláro,“ začala Lenka opatrně, „máme o tebe strach. Máma říká, že jsi poslední dobou pořád pryč a nechceš s námi mluvit.“

„Nemám co říct,“ odpověděla jsem tvrdohlavě.

Máma se rozplakala. „Co jsme udělaly špatně? Proč nám nevěříš?“

V tu chvíli mi praskly nervy. „Protože byste mě nikdy nepřijaly takovou, jaká jsem! Protože mám pocit, že musím být někdo jiný, abyste mě měly rády!“

V místnosti zavládlo ticho. Lenka mě objala a šeptla: „Kláro, cokoliv to je… jsme tvoje rodina.“

Rozplakala jsem se taky. Slova mi uvízla v krku. Nakonec jsem se nadechla a řekla: „Jsem zamilovaná do dívky. Jmenuje se Tereza.“

Máma zbledla. Chvíli jen mlčela a pak zašeptala: „To nemůže být pravda…“

Lenka ji pohladila po ruce: „Mami, je to pořád tvoje dcera.“

Následující dny byly jako zlý sen. Máma se mnou skoro nemluvila. V bytě panovalo napětí, které by se dalo krájet nožem. Tereza mi psala zprávy plné podpory, ale já měla pocit, že ztrácím všechno – rodinu i samu sebe.

Jednou večer přišla máma ke mně do pokoje. Sedla si na postel a dlouho mlčela.

„Víš… když jsem byla mladá, taky jsem měla sny,“ začala tiše. „Ale nikdy jsem neměla odvahu jít proti tomu, co chtěli ostatní.“

Podívala se na mě s očima plnýma slz. „Nechci tě ztratit. Jen mám strach…“

Objala mě a poprvé po dlouhé době jsem cítila její blízkost.

Rok utekl jako voda. S Terezou jsme spolu pořád – i když to není vždycky jednoduché. Máma se učí přijímat mě takovou, jaká jsem. Někdy je to těžké pro nás obě.

Každý den si kladu otázku: Je lepší žít ve lži a mít klid, nebo riskovat všechno pro pravdu? A co byste udělali vy na mém místě?