Mezi dvěma domovy: Tíha nemožné volby

„Ty jsi ho tam opravdu dala? Vždyť on by to nikdy neudělal tobě!“ křičela na mě sestra Jana, zatímco máma seděla v koutě obýváku a tiše plakala. Stála jsem uprostřed našeho panelákového bytu v Brně, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Odpovědět jsem nedokázala. Jen jsem cítila, jak se mi hroutí svět pod nohama.

Táta byl vždycky pilíř naší rodiny. Pracoval celý život jako strojvedoucí, nikdy si nestěžoval, nikdy neodmítl pomoc. Ale pak přišla ta rána – mrtvice. Najednou byl z muže, který mě učil jezdit na kole a opravoval všechno v bytě, někdo, kdo potřeboval pomoct i s tím nejzákladnějším. První týdny po nemocnici jsme se střídaly s Janou v péči, ale ona má dvě malé děti a já práci na plný úvazek v knihovně. Máma už sama nezvládala skoro nic.

Jednoho večera jsem přišla domů a našla tátu na zemi v kuchyni. Plakal. „Promiň, holčičko, já už nemůžu,“ šeptal. Ten pohled mě pronásleduje dodnes. V tu chvíli jsem věděla, že musím něco udělat – pro něj i pro nás všechny.

Začala jsem obvolávat domovy důchodců. Všude čekací lhůty, ale nakonec se místo našlo v jednom zařízení na okraji města. Když jsem to oznámila Janě, rozzuřila se: „Ty chceš tátu odložit jako starý nábytek? To nemyslíš vážně!“ Máma mlčela, jen její oči říkaly všechno.

Den stěhování byl nejhorší v mém životě. Táta seděl na posteli, držel mě za ruku a tiše řekl: „Neboj se o mě, Zuzanko. Já to zvládnu.“ Snažila jsem se usmát, ale slzy mi tekly po tváři. Když jsme odcházeli, slyšela jsem za sebou Janin hlas: „Tohle ti nikdy neodpustím.“

Od té doby je doma ticho. Máma se mnou skoro nemluví, Jana mi nebere telefon. Jen občas dostanu zprávu: „Táta dneska plakal.“ Nebo: „Jak jsi mohla?“ Každý večer sedím sama v kuchyni, dívám se na prázdné místo u stolu a přemýšlím, jestli jsem udělala správně.

V práci se snažím být silná. Kolegové něco tuší, ale nikdo se neptá. Jen paní Novotná z oddělení beletrie mi jednou položila ruku na rameno: „Někdy musíme dělat těžká rozhodnutí. Ale to neznamená, že jsme špatní lidé.“

Jednou týdně jezdím za tátou. Vždycky mě vítá úsměvem, i když vidím, že mu chybíme. Povídáme si o starých časech, o vlacích a o tom, jak jsme jezdili na chatu do Beskyd. Při odchodu mě obejme a zašeptá: „Děkuju, že jsi přišla.“

Ale když přijdu domů, všechno se vrátí. Máma sedí u televize a dívá se skrz mě. Jana mi posílá jen strohé zprávy o dětech nebo o tom, co je potřeba zařídit. Nikdo se neptá, jak mi je.

Jednou večer jsem to už nevydržela a zavolala Janě. „Prosím tě, pojďme si promluvit,“ začala jsem opatrně. „O čem?“ odsekla. „O tátovi… o nás.“

„Není o čem mluvit,“ řekla tvrdě. „Ty jsi rozhodla za všechny.“

„Ale já… neměla jsem na výběr! Máma už nemohla… ty máš děti… Já jsem to udělala i kvůli vám!“

„To sis měla rozmyslet dřív,“ pronesla ledově a zavěsila.

Seděla jsem dlouho v tichu a přemýšlela nad tím, proč je tak těžké najít pochopení právě u těch nejbližších. Proč je v naší společnosti pořád stigma kolem domovů pro seniory? Proč je péče vždycky jen na ženách? A proč mám pocit, že ať udělám cokoliv, vždycky to bude špatně?

Někdy mám chuť všechno vzdát – přestat jezdit za tátou, přestat se snažit spojit rodinu dohromady. Ale pak si vzpomenu na jeho slova: „Neboj se o mě.“ A tak pokračuju dál.

Možná jednou Jana pochopí, že jsem to nedělala z pohodlnosti nebo sobectví. Možná máma najde sílu mi odpustit. A možná jednou odpustím sama sobě.

Ale co když ne? Co když některé rány zůstanou navždy otevřené? Myslíte si, že existuje správné rozhodnutí v takové situaci? Nebo je každá volba špatná?