Mezi láskou a vyčerpáním: Když se z babičky stává chůva na plný úvazek

„Mami, můžeš dneska zase pohlídat Aničku? Potřebuju do práce a pak mám ještě schůzku s klientem.“

Zvedla jsem oči od hrnku kávy a podívala se na Janu, která už stála ve dveřích s kabelkou přes rameno. V očích měla únavu, ale i neochvějnou jistotu, že odpovím jako vždy: „Samozřejmě, zlatíčko.“

Ale dnes jsem to neřekla. Místo toho jsem cítila, jak se mi v krku tvoří knedlík. „Jani, já… dneska jsem si chtěla jít konečně zacvičit a pak mám domluvenou kávu s Helenou.“

Jana protočila oči. „Mami, vždyť jsi v důchodu. Co je pro tebe důležitější než tvoje vnučka?“

Ta věta mě bodla přímo do srdce. Vždyť Aničku miluju nade vše. Ale poslední měsíce jsem víc chůva než babička. Každý den hlídám, vařím, uklízím, běhám po hřištích. Moje vlastní životní radosti se smrskly na pár minut ticha, když Anička usne.

Vzpomněla jsem si na dobu, kdy jsem byla v Janině věku. Taky jsem měla malé dítě a máma mi pomáhala, ale nikdy jsem od ní nečekala, že obětuje všechno. Byla jsem vděčná za každou chvíli, kdy přišla. Jana to bere jako samozřejmost.

„Mami, prosím tě,“ naléhala Jana a hlas jí začal přeskakovat. „Já to sama nezvládnu. Ty přece víš, jak je to těžké.“

„Vím,“ odpověděla jsem tiše. „Ale i já potřebuju trochu času pro sebe.“

Jana se zamračila a rychle popadla Aničku za ruku. „Tak já si teda poradím sama,“ pronesla ledově a zabouchla za sebou dveře.

Zůstala jsem stát v kuchyni a cítila se provinile i naštvaně zároveň. Co jsem udělala špatně? Proč mám pocit, že musím volit mezi vlastní dcerou a sebou?

Celý den jsem přemýšlela nad tím, kde se to zvrtlo. Když se Anička narodila, byla jsem šťastná, že můžu pomoci. Ale postupně se z občasné výpomoci stala povinnost. Jana mi začala volat i večer nebo o víkendech. Když jsem jednou řekla ne, urazila se a několik dní mi nevolala.

Začala jsem být unavená. Bolí mě záda, nemám čas na kamarádky ani na zahrádku. Přesto mám strach říct Janě jasné ne – bojím se, že mě odstřihne od Aničky.

Jednou večer mi volala sestra Eva. „Marie, ty jsi poslední dobou pořád taková smutná. Co se děje?“

Rozplakala jsem se do telefonu. „Já už nemůžu. Jsem pořád jenom chůva. Jana si myslí, že když jsem v důchodu, nemám právo na svůj život.“

Eva chvíli mlčela a pak řekla: „Musíš jí to říct narovinu. Jinak tě to zničí.“

Ale jak? Jak říct vlastní dceři, že už nemůžu? Že potřebuji být i sama sebou?

Další den přišla Jana s Aničkou bez ohlášení. „Mami, potřebuju si něco zařídit,“ oznámila mi ve dveřích a už mi podávala batůžek s hračkami.

Tentokrát jsem se nadechla a řekla: „Jani, dneska opravdu nemůžu.“

Jana zbledla. „Takže ti na nás nezáleží?“

„To není pravda,“ snažila jsem se vysvětlit. „Ale já taky potřebuju žít. Nejsem už nejmladší.“

Jana začala plakat. „Já to prostě nezvládám! Všichni kolem mají babičky na plný úvazek a ty jsi jediná, kdo si stěžuje.“

V tu chvíli mi došlo, jak moc je Jana pod tlakem – od práce, od okolí i ode mě samotné. Ale zároveň jsem věděla, že pokud teď neustoupím, přijdu o sebe.

Objala jsem ji a řekla: „Janičko, miluju tě i Aničku nade vše. Ale musíme najít jiný způsob. Třeba nějakou paní na hlídání nebo školku na pár dní v týdnu.“

Jana chvíli mlčela a pak jen tiše přikývla.

Od té doby je u nás doma napjatá atmosféra. Hlídám méně často a Jana si hledá jiné možnosti. Občas mám pocit viny – nejsem dost dobrá matka? Nebo babička?

Ale když sedím večer na balkoně s knihou a slyším smích dětí z vedlejšího dvora, cítím klid. Možná je čas myslet i na sebe.

A tak se ptám: Je správné říct vlastnímu dítěti ne? Kde je hranice mezi pomocí a vyčerpáním? Co byste udělali vy na mém místě?