Když bratr přivedl domů nevěstu, kterou nikdo nečekal

„To snad nemyslíš vážně, Tomáši!“ vykřikla máma, když se ve dveřích objevila ta dívka. Stála tam v roztrhaných džínách, s fialovými vlasy a piercingem v nose, a v ruce držela igelitku z Levných knih. Bylo to přesně v ten okamžik, kdy jsem pochopila, že tenhle večer nebude jako žádný jiný.

Tomáš se na mě podíval s tím svým typickým úsměvem, který vždycky znamenal průšvih. „Mami, tohle je Jana. Moje snoubenka. Přijela s námi na večeři.“

Máma ztuhla. Táta odložil noviny a zvedl obočí. Já jsem jen seděla u stolu a snažila se nevyprsknout smíchy. Věděla jsem, že Tomáš má rád legraci, ale tohle bylo něco jiného. Vždycky jsme byli taková ta „slušná rodina z malého města“ – nedělní obědy, domácí bábovka, sousedské drby. A teď tu stála Jana, která vypadala, jako by právě utekla z punkového koncertu.

„Těší mě,“ řekla Jana a natáhla ruku. Máma ji jen letmo stiskla a hned se otočila k Tomášovi: „Můžeme si promluvit?“

Odešli do kuchyně a já s Janou jsme zůstaly samy. Chvíli bylo ticho. Pak se na mě podívala a tiše řekla: „Neboj, já to zvládnu. Tohle není poprvé.“

Nevěděla jsem, co tím myslí, ale bylo mi jí líto. V tu chvíli jsem si uvědomila, jak moc jsme všichni uvěznění ve svých představách o tom, jak by měl vypadat správný partner pro naše blízké.

Z kuchyně se ozýval tlumený rozhovor. Máma zvýšila hlas: „Tomáši, vždyť ji vůbec neznáme! Co když…“

„Mami, vždyť jsi mi pořád říkala, že mám být upřímný a najít si někoho, koho budu opravdu milovat! Tak tady ji máš!“

Vrátili se zpátky do jídelny. Máma měla zarudlé oči a Tomáš vypadal odhodlaněji než kdy dřív. Večeře probíhala v napjatém tichu. Táta se snažil zachránit situaci: „A co děláš, Jano?“

Jana se usmála: „Pracuju v knihovně. A taky píšu básně.“

Máma protočila oči. „To je hezké…“ řekla tónem, který jasně naznačoval opak.

Po večeři jsme seděli v obýváku a Tomáš najednou pronesl: „Mami, tati, chtěl jsem vám něco říct. Jana je jiná než holky, které jste mi vždycky představovali vy. Ale já ji mám rád. A jestli vám na mně záleží, zkuste ji poznat.“

Máma vybuchla: „Tomáši! Vždyť jsi ji znáš sotva měsíc! Jak můžeš vědět, že je to ta pravá?“

Tomáš se nenechal rozhodit: „Protože s ní můžu být sám sebou. A to je víc než všechny vaše rady dohromady.“

V tu chvíli jsem si vzpomněla na všechny ty roky, kdy nám máma vybírala oblečení do školy, rozhodovala o tom, s kým se můžeme kamarádit a co budeme studovat. Vždycky chtěla pro nás to nejlepší – ale podle svých představ.

Jana se zvedla a šla na balkon. Šla jsem za ní. Stála tam a koukala do deště.

„Víš,“ začala tiše, „já už jsem si zvykla, že mě lidi soudí podle vzhledu. Ale Tomáš je první kluk, který mě vidí takovou, jaká jsem doopravdy.“

Nevěděla jsem, co říct. Jen jsem ji objala.

Doma pak vypuklo peklo. Máma brečela v ložnici, táta chodil sem a tam po bytě a Tomáš seděl v kuchyni s hlavou v dlaních.

Druhý den ráno byla atmosféra pořád napjatá. Máma nepromluvila ani slovo a Jana s Tomášem odešli dřív, než jsme stihli snídat.

Celý týden jsme doma řešili jen tohle. Máma byla uražená a tvrdila, že Tomáš ničí rodinu. Táta se snažil být nestranný, ale bylo vidět, že mu to taky není jedno.

Jednou večer jsem šla za mámou do ložnice.

„Mami… proč ti tolik vadí?“

„Protože nechci, aby si Tomáš zničil život! Podívej se na ni! To není holka pro něj…“

„A co když je?“ zeptala jsem se tiše.

Máma mlčela.

O týden později přišel Tomáš domů sám. Sedl si ke stolu a řekl: „Jana už nechce přijít. Říká, že nechce být důvodem hádek.“

Máma se rozplakala.

Ten večer jsme seděli všichni spolu u stolu – poprvé po dlouhé době. Bylo ticho. Pak máma řekla: „Možná jsem byla moc tvrdá…“

Tomáš jen pokrčil rameny: „Chtěl jsem vám ukázat, že láska není o tom, jak člověk vypadá nebo co dělá. Ale o tom, jaký je.“

Dnes už je to několik let. Tomáš s Janou spolu nejsou – ale ne proto, že by jim to máma překazila. Prostě jim to nevyšlo. Ale od té doby jsme doma otevřenější k tomu, koho si přivedeme domů.

Někdy si říkám: Proč nám trvá tak dlouho přijmout jiné lidi takové, jací jsou? Musíme vždycky nejdřív všechno rozbít? Co myslíte vy?