Když se pravda stane noční můrou: Příběh o zradě v rodině

„Kláro, okamžitě přijď domů! Babička tvrdí, že jsi jí ukradla peníze!“ ozvalo se z telefonu hlasem mé matky, který jsem nikdy předtím neslyšela tak ledový. Stála jsem v tramvaji číslo 22, ruce se mi rozklepaly a srdce mi bušilo až v krku. Lidé kolem mě byli ponoření do svých mobilů, nikdo si nevšímal, jak se mi právě hroutí svět.

Babička byla můj celý svět. Od dětství mě vychovávala, když máma pracovala na směny v nemocnici a táta odešel za jinou. Poslední tři roky jsem se o ni starala téměř sama – vařila jsem jí, prala, doprovázela ji k lékaři. Nikdy jsem si nestěžovala. Byla jsem přesvědčená, že rodina drží pohromadě, když je nejhůř.

Když jsem dorazila do našeho bytu na Vinohradech, čekala mě scéna jako z nějakého laciného televizního dramatu. Máma stála v kuchyni s rukama v bok, bratr Petr seděl u stolu a upřeně zíral do stolu. Babička seděla v křesle, oči zarudlé od pláče.

„Kláro, kde jsou ty peníze?“ vyštěkla máma.

„Jaké peníze?“ nechápala jsem.

„Ty tři tisíce, co měla babička schované v šuplíku pod prádlem! Jen ty jsi tam mohla být!“

Cítila jsem, jak mi hoří tváře. „Nikdy bych babičce nic nevzala! Vždyť víte, že bych pro ni udělala cokoliv!“

Babička se na mě podívala pohledem, který mě bodl do srdce. „Klárko… já nevím… poslední dobou jsi byla nějaká nervózní… a ty peníze jsou pryč…“

V tu chvíli jsem měla pocit, že se propadám do země. Všechno, co jsem pro ni dělala, bylo najednou zapomenuto. Místo vděku přišlo obvinění.

Petr se konečně ozval: „Mami, třeba si to babička jen špatně pamatuje. Vždyť už je jí přes osmdesát.“

Máma ho zpražila pohledem: „Ty tomu nerozumíš! Klára je poslední dobou divná. Pořád někde lítá, má nový mobil… kde na to bere?“

Chtěla jsem křičet. Ten mobil byl dárek od přítele k narozeninám! Ale věděla jsem, že by mi stejně nevěřili.

Další dny byly peklo. Máma mi přestala volat, Petr se mi vyhýbal a babička se mnou mluvila jen o nutných věcech. Večer jsem brečela do polštáře a přemýšlela, jestli má vůbec cenu dál bojovat.

Jednoho dne přišla sousedka paní Novotná a přinesla babičce koláč. Slyšela jsem je povídat si v kuchyni.

„Víte, paní Novotná,“ vzlykala babička, „já už nevím, komu mám věřit. Klárka byla vždycky hodná… ale ty peníze…“

Paní Novotná ji pohladila po ruce: „A jste si jistá, že jste je tam opravdu dala? Mně se taky občas něco ztratí a pak to najdu v jiné skříni.“

Babička mlčela. Já stála za dveřmi a slzy mi tekly po tvářích.

Začala jsem pochybovat sama o sobě. Co když jsem opravdu něco přehlédla? Co když jsem omylem vzala špatnou obálku? Ale pak jsem si vzpomněla na všechny ty chvíle – jak jsme s babičkou pekly vánočku, jak jsme spolu sledovaly staré české filmy… Nemohla bych jí ublížit.

Jednoho večera přišla máma domů rozčílená: „Tak už toho mám dost! Kláro, dokud se nepřiznáš, nemáš tady co dělat!“

Zůstala jsem stát uprostřed chodby s taškou v ruce. „Mami… já přece nic neudělala…“

„To říkáš pořád dokola! Ale důkazy mluví jasně!“

Odešla jsem k příteli Tomášovi. Celou noc jsme nemohli spát. Tomáš mě držel za ruku: „Musíš zjistit pravdu. Tohle si nenech líbit.“

Druhý den jsem šla do banky zjistit pohyby na babiččině účtu. Bankovní úřednice byla ochotná: „Tady vidím výběr tři tisíce korun před týdnem… Ale neproběhl kartou, někdo si je vybral na pobočce.“

Babička nikdy sama do banky nechodila – vždycky mě prosila o pomoc. Ale já tam ten den nebyla.

Začala jsem pátrat dál. Zavolala jsem bratrovi: „Petře, byl jsi minulý týden s babičkou v bance?“

Chvíli bylo ticho. Pak Petr tiše řekl: „Kláro… promiň… já potřeboval peníze na splátku auta a myslel jsem, že to nikdo nezjistí… Babička si to nepamatuje.“

Zavěsila jsem a rozbrečela se úlevou i vztekem zároveň.

Večer jsem přišla domů a postavila se před rodinu: „Petře, řekni jim to.“

Petr sklopil hlavu: „Byl jsem to já. Omlouvám se.“

Máma zbledla a babička začala plakat: „Klárko… tolik mě to mrzí…“

Objala jsem ji a cítila jen prázdnotu. Všechna ta důvěra byla pryč.

Od té doby už nic nebylo jako dřív. Péči o babičku převzala máma s Petrem. Já si našla malý byt na Žižkově a začala žít svůj život.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Proč je někdy tak těžké věřit těm nejbližším? A dá se vůbec ztracená důvěra někdy získat zpět?