Otevřela jsem srdce, přišla jsem o všechno: Jak mě podvodníci připravili o důvěru i domov

„Paní Marie, můžete nám prosím otevřít? Jsme od sociálky, přišli jsme vám pomoct s těmi papíry na příspěvek.“ Jejich hlasy zněly přes dveře tak mile a přesvědčivě, že jsem ani na chvíli nezapochybovala. Bylo pondělní dopoledne, v bytě voněla káva a já si právě četla dopis od dcery Jitky, která žije už roky v Brně. Samota mi byla věrnou společnicí od chvíle, kdy mi před dvěma lety zemřel manžel František. A tak jsem otevřela.

Stáli tam dva mladí lidé, muž a žena, oba v tmavých bundách s falešnými průkazkami. „Paní Marie, víme, že je to teď těžké. Všude samá byrokracie. My vám s tím pomůžeme,“ usmívala se ta žena a já cítila, jak se mi do očí derou slzy vděčnosti. Konečně někdo, kdo rozumí, jak těžké je být starý a sám.

Pozvala jsem je dál. Sedli si ke stolu, vytáhli papíry a začali se vyptávat na všechno možné – kolik beru důchod, kde mám spoření, jestli mám nějaké cennosti. „To je jen formalita,“ ujišťoval mě muž. „Potřebujeme to pro úřad.“

Věřila jsem jim každé slovo. Vždyť proč by někdo lhal staré paní? Když mi nabídli, že mi pomůžou uložit šperky do bezpečí, protože prý v okolí řádí zloději, byla jsem jim vděčná. Vzali šperkovnici i s mými vzpomínkami na Františka – jeho hodinky, prstýnek po mamince, řetízek od Jitky. „Vrátíme vám to hned, jen to nafotíme pro evidenci,“ slíbili.

Když odešli, měla jsem zvláštní pocit prázdnoty. Ale až večer mi došlo, že se nevracejí. Volala jsem na číslo, které mi dali – bylo nedostupné. Srdce mi bušilo strachem a hanbou zároveň. Jak jsem mohla být tak hloupá?

Druhý den jsem šla na policii. Policista Novák byl laskavý, ale jeho pohled byl plný lítosti. „Paní Marie, nejste první ani poslední. Tito lidé jsou velmi přesvědčiví.“ Sepsali jsme protokol a já šla domů s pocitem, že už nikdy nikomu neotevřu.

Začaly mi chodit upomínky z banky – podvodníci získali přístup k mému účtu a vybrali všechny úspory. Zůstala jsem bez peněz, bez šperků, bez důvěry v lidi. Volala jsem Jitce a mezi vzlyky jí všechno řekla.

„Mami! Proč jsi jim věřila? Proč jsi mi nezavolala?“ křičela do telefonu. Cítila jsem její vztek i strach. „Přijedu za tebou hned zítra.“

Když přijela, objala mě pevněji než kdy dřív. Ale mezi námi viselo napětí. „Musíš být opatrnější! Dneska už nikomu nevěř,“ opakovala pořád dokola. Ale já jsem věděla, že nejde žít bez důvěry – jenže teď už nevím, komu ji dát.

Začaly jsme řešit peníze. Jitka chtěla, abych prodala byt a přestěhovala se k ní do Brna. „Tady tě nenechám samotnou! Co když se to stane znovu?“

Ale já nechtěla opustit svůj domov – místo, kde jsme s Františkem prožili celý život. Každý kout bytu voněl jeho tabákem a vzpomínkami na společné večery u televize.

Jednou večer jsme se pohádaly. „Mami, ty nechápeš, že už nejsi mladá! Nemůžeš tu být sama!“ křičela Jitka.

„A ty nechápeš, že tohle je můj domov! Nechci být přítěží!“ odpověděla jsem jí se slzami v očích.

Ticho mezi námi bylo horší než hádka. Jitka odešla do ložnice a já seděla v kuchyni a dívala se na prázdné místo po šperkovnici.

Za pár dní přijeli sousedé – paní Novotná přinesla koláč a pan Dvořák nabídl pomoc s nákupem. Najednou jsem viděla, že i když mě někdo zradil, pořád jsou kolem lidé, kterým záleží.

Začala jsem chodit na setkání seniorů v místním kulturním domě. Tam jsem slyšela podobné příběhy – nejsem sama. Společně jsme se smáli i plakali nad tím, jak snadno lze přijít o všechno.

Dnes už vím, že důvěra je vzácná a křehká jako porcelán po babičce. Ale taky vím, že bez ní by byl život prázdný a studený.

Někdy večer sedím u okna a ptám se sama sebe: Můžu ještě někomu věřit? Nebo je lepší zavřít srdce i dveře navždy? Co byste udělali vy na mém místě?