Roky v cizině: Tři domy pro děti, ale žádný domov pro mě

„Mami, prosím tě, teď fakt nemám čas. Zavolej mi příští týden, jo?“ ozvalo se z telefonu, když jsem potřetí ten den volala své nejstarší dceři Lucii. Seděla jsem na rozvrzané židli v kuchyni svého malého bytu na Černém Mostě a dívala se na prázdný hrnek od kávy. Venku pršelo a kapky bubnovaly do parapetu, jako by chtěly zesílit mou samotu.

Ještě před pár měsíci jsem žila v Německu. Třicet let jsem tam pracovala jako zdravotní sestra, abych svým dětem mohla dopřát lepší život. Každou korunu jsem posílala domů – na jejich školy, na kroužky, na nové oblečení. Když jsem měla možnost, koupila jsem každému z nich byt v Praze. Byla jsem přesvědčená, že až se vrátím, budeme konečně rodina. Že mi všechno to odloučení odpustí a budeme spolu.

Ale realita byla jiná. Lucie mě nechtěla vidět, protože prý má moc práce a děti. Ondřej, můj prostřední syn, mi řekl rovnou: „Mami, já už mám svůj život. Nechci řešit minulost.“ A nejmladší Klára? Ta mi neotevřela dveře ani když jsem stála s taškou plnou dárků před jejím bytem na Vinohradech.

Pamatuju si ten den, jako by to bylo včera. Stála jsem na chodbě, slyšela její kroky za dveřmi a doufala, že se otevřou. Místo toho přišla jen zpráva: „Promiň, mami, dneska to nejde.“

Seděla jsem pak dlouho na lavičce před domem a dívala se na lidi kolem. Všichni spěchali domů za svými rodinami. Já měla tři děti ve třech bytech v Praze – a přesto jsem byla sama.

Když jsem byla mladá, nikdy mě nenapadlo, že bych mohla skončit takhle. Moje máma mi vždycky říkala: „Rodina je všechno.“ Proto jsem šla pracovat do ciziny, abych jim zajistila lepší budoucnost. Ale nikdy jsem si neuvědomila, že peníze nenahradí objetí ani společné večeře.

Jednou večer mi zavolala sousedka paní Novotná: „Paní Evo, nechcete přijít na kafe? Vypadáte smutně.“ Přijala jsem pozvání a seděla u ní v kuchyni mezi fotkami jejích vnoučat. Povídaly jsme si o všem možném – o politice, o počasí, o tom, jak se Praha změnila.

„A vaše děti? Přijdou někdy?“ zeptala se opatrně.

Zamrkala jsem, abych zahnala slzy. „Nechodí. Mají svůj život.“

Paní Novotná mě pohladila po ruce. „To je dneska běžné. Můj syn je v Brně a taky přijede jednou za rok.“

Ale já věděla, že to není stejné. Já jim dala všechno – a teď nemám nic.

Jednoho dne jsem se rozhodla napsat Lucii dopis:

„Milá Lucie,

vím, že jsi na mě často byla naštvaná, že jsem nebyla doma. Ale věř mi, dělala jsem to pro vás všechny. Chtěla bych tě zase vidět. Prosím, ozvi se mi.“

Odpověď nepřišla.

Začala jsem chodit do parku na procházky a pozorovala ostatní maminky s dětmi. Přemýšlela jsem o tom, kde se stala chyba. Možná jsem měla zůstat doma a být u jejich prvních krůčků místo toho, abych posílala peníze z ciziny.

Jednou večer mi zavolal Ondřej:

„Mami? Potřebuju něco vyřídit ohledně bytu. Můžeš mi poslat plnou moc?“

Srdce mi poskočilo radostí – konečně volá! Ale když jsme vyřídili papíry, rychle se rozloučil.

„Ondro… nechceš někdy přijít na večeři?“ zeptala jsem se tiše.

„Teď fakt nemám čas, mami. Uvidíme se někdy jindy.“

Zavěsil dřív, než jsem stačila něco říct.

Začala jsem chodit na setkání seniorů v místním kulturním domě. Tam jsem poznala paní Hanu, která mi řekla: „Moje dcera žije v Kanadě a taky ji skoro nevidím. Ale víš co? Musíme žít pro sebe.“

Ale jak mám žít pro sebe, když celý život byl jen pro ně?

Jednoho dne jsem potkala Kláru náhodou v supermarketu. Stála u regálu s jogurty a vypadala unaveně.

„Ahoj Klárko,“ oslovila jsem ji opatrně.

Překvapeně se otočila. „Ahoj… mami.“

Chvíli jsme stáli mlčky.

„Jak se máš?“ zeptala jsem se.

„Dobře… hodně práce.“

Chtěla jsem ji obejmout, ale ucukla.

„Promiň, spěchám,“ řekla a rychle odešla.

Zůstala jsem stát mezi regály a cítila se menší než kdy dřív.

Doma jsem si sedla ke stolu a napsala další dopis – tentokrát sobě:

„Evo,
všechno jsi dala dětem. Ale co jsi dala sobě? Možná je čas začít žít jinak.“

Ale jak? Jak začít znovu ve stáří? Jak odpustit sobě i dětem?

Možná jste někdo zažil něco podobného. Myslíte si, že je možné najít cestu zpět ke svým dětem? Nebo je lepší začít žít nový život bez nich?