Dědictví plné slz: Moje boj mezi láskou a odpovědností

„Tohle je tvoje, Kláro. Babička by si to tak přála.“ Slyšela jsem tátův hlas, ale v hlavě mi hučelo. Stála jsem uprostřed malého bytu v pražském paneláku, kde jsem jako dítě trávila každé léto. Všechno bylo stejné: vybledlý koberec, porcelánové figurky na poličce, vůně levandule a starých knih. Jen babička už nebyla tou ženou, která mi kdysi vyprávěla pohádky. Seděla v křesle, dívala se skrz mě a v očích měla prázdnotu, která mě děsila.

„Klárko, kdo jsi?“ zeptala se tiše. Ta otázka mě bodla do srdce. „Jsem to já, babi. Klára.“ Usmála jsem se, ale uvnitř jsem cítila, jak se mi láme hlas. Táta se otočil ke mně: „Musíme to nějak vyřešit. Nemůžeme ji tu nechat samotnou.“

A tak začal můj boj. Byt byl teď můj – papírově. Ale s ním přišla i babička a její Alzheimerova choroba. Máma s tátou už měli dost svých starostí a bratr Petr žil s rodinou v Brně. „Kláro, jsi svobodná, nemáš děti, zvládneš to nejlíp,“ řekla máma bez mrknutí oka. Cítila jsem vztek i vinu zároveň.

První týdny byly peklo. Babička v noci bloudila po bytě, hledala svého muže, který byl už deset let mrtvý. Volala na mě jménem své sestry, někdy mě nepoznávala vůbec. Jednou jsem ji našla na chodbě domu v noční košili, jak zvoní na sousedy a prosí je, aby ji pustili domů. Sousedka paní Novotná mi pak šeptala: „Tohle není život, Klárko. Měla by být někde, kde se o ni postarají.“

Ale já jsem nemohla. Ne po tom všem, co pro mě udělala. Každý den jsem chodila do práce do knihovny a večer se vracela do světa plného zmatku a smutku. Přátelé se mi začali vyhýbat – neměla jsem čas ani náladu na kafe nebo kino. Petr mi volal jednou za měsíc: „Jak to zvládáš? Kdyby něco, dej vědět.“ Ale nikdy nepřijel.

Jednoho dne přišla hádka s mámou. „Kláro, ničíš si život! Dej ji do domova! Vždyť na to máš právo!“ křičela do telefonu. „A kdo se o ni postará? Ty? Petr? Nebo ji necháme samotnou?“ odpověděla jsem jí stejně ostře.

Babička mezitím seděla u stolu a skládala ubrousky do úhledných čtverců. „Maminko,“ řekla najednou máma do telefonu tišeji, „já už na to nemám sílu.“

Začala jsem chodit na podpůrnou skupinu pro pečující. Tam jsem poznala Janu, která se starala o svého otce. „Musíš myslet i na sebe,“ říkala mi. Ale jak? Každý den jsem cítila větší únavu a beznaděj.

Jednoho večera babička upadla v koupelně. Volala jsem záchranku a seděla s ní na chodbě nemocnice celou noc. Lékař mi řekl: „Je čas zvážit dlouhodobou péči.“ Cítila jsem se jako zrádkyně.

Když jsem to oznámila rodině, Petr jen pokrčil rameny: „Je to tvoje rozhodnutí.“ Máma plakala do telefonu: „Promiň, že ti nepomáhám víc.“

Bylo těžké najít místo v domově důchodců – čekací lhůty byly dlouhé a ceny vysoké. Nakonec se uvolnilo místo v jednom zařízení na okraji Prahy. Babička tam první dny jen mlčky seděla u okna a dívala se ven. Když jsem odcházela, chytila mě za ruku: „Klárko, nezapomeň na mě.“

Doma v prázdném bytě jsem poprvé po měsících brečela nahlas. Byt byl teď opravdu můj – ale připadal mi cizí a studený.

Začaly chodit dopisy od příbuzných: „A co bude s bytem? Prodáš ho? Rozdělíme peníze?“ Najednou všichni měli zájem.

Jednou večer přišel Petr osobně. Seděli jsme u stolu a mlčeli. „Víš,“ řekl nakonec, „já bych to nezvládl.“

„Ani já ne,“ odpověděla jsem tiše.

Teď chodím za babičkou každý týden. Někdy mě pozná, jindy ne. Ale když jí čtu její oblíbené básně od Seiferta, usmívá se stejně jako kdysi.

Někdy přemýšlím: Udělala jsem správně? Co znamená být dobrou vnučkou? A proč rodina někdy bolí víc než cizí lidé?

Co byste udělali vy na mém místě? Je možné být věrný lásce i odpovědnosti zároveň?