Když tě někdo odstrkuje: Příběh Elišky a Tomáše

„Už zase budeš doma pozdě?“ zeptala jsem se tiše, když Tomáš v předsíni hledal klíče. Ani se na mě nepodíval. „Mám práci, Eliško. Nečekej na mě.“ Dveře za ním zaklaply a v bytě zůstalo ticho, které mě dusilo. Ještě před rokem jsme spolu plánovali dovolenou v Krkonoších a smáli se nad tím, jak neumím lyžovat. Teď jsem seděla na gauči sama a přemýšlela, kde se stala chyba.

Začalo to nenápadně. Tomáš byl vždycky trochu uzavřený, ale poslední měsíce byl jako cizí člověk. Přestal se mnou mluvit o práci, o svých rodičích, dokonce i o fotbale, který jsme spolu sledovali každou neděli. Když jsem se ptala, co se děje, jen mávl rukou: „Nic, nech to být.“

Jednou večer jsem přišla domů dřív a našla ho u počítače. Rychle zavřel okno na monitoru a tvářil se, že něco řeší do práce. „Co to bylo?“ zeptala jsem se. „Nic důležitého,“ odpověděl bez mrknutí oka. Od té doby jsem si všímala dalších drobností – jeho telefon byl pořád na tichý režim, heslo změnil a když mu někdo volal, odcházel na balkon.

Začala jsem pochybovat o sobě. Možná jsem moc žárlivá? Možná ho dusím? Ale pak přišly další signály. Přestal plánovat společné víkendy, odmítal jít na večeři k mým rodičům a když jsem navrhla výlet do Českého ráje, jen pokrčil rameny: „Nevím, mám toho teď hodně.“

Jednou v noci jsem nemohla spát. Ležela jsem vedle něj a poslouchala jeho klidné dýchání. V hlavě mi běžely všechny naše hádky z posledních týdnů. Vždycky skončily stejně – já plakala v koupelně a on odešel ven „projít se“. Ráno dělal, že se nic nestalo.

Moje kamarádka Jana si toho všimla první. „Eliško, on tě odstrkuje schválně,“ řekla mi jednou u kávy v kavárně na náměstí. „Chce, abys to ukončila ty, aby nemusel být ten špatný.“ Nechtěla jsem tomu věřit. Tomáš by přece nikdy nebyl tak zbabělý.

Ale pak přišel den, kdy jsem to už nemohla vydržet. Seděli jsme u večeře – já vařila jeho oblíbené kuře na paprice – a on celou dobu koukal do telefonu. „Můžeš mě aspoň chvíli poslouchat?“ vybuchla jsem. Zvedl oči a poprvé za dlouhou dobu se na mě podíval přímo: „O co ti jde? Proč pořád něco řešíš?“

„Protože mám pocit, že už tu nejsem vítaná,“ řekla jsem tiše.

„Možná nejsi,“ odpověděl bez emocí.

Ta věta mě zasáhla jako facka. Vstala jsem od stolu a odešla do ložnice. Celou noc jsem brečela do polštáře a přemýšlela, kde je ten kluk, kterého jsem před třemi lety potkala na festivalu v Hradci.

Další dny byly ještě horší. Tomáš chodil domů čím dál později, někdy vůbec nepřišel. Když jsem mu volala, nebral telefon nebo mi napsal strohou zprávu: „Jsem s kolegy.“

Jednoho večera jsem našla v jeho bundě účtenku z restaurace v centru Prahy – dvě večeře, dvě sklenky vína. Když jsem se ho na to zeptala, jen pokrčil rameny: „Byl jsem s kolegyní.“

Začala jsem pochybovat o všem. O sobě, o něm, o tom, jestli má cenu bojovat za vztah, který už existuje jen na papíře. Moje máma mi radila: „Eliško, nenech se ponižovat. Pokud tě nechce, odejdi.“ Ale já pořád doufala, že se něco změní.

Jednoho dne přišel domů dřív než obvykle. Sedl si ke mně na gauč a dlouho mlčel. Pak řekl: „Asi bychom si měli dát pauzu.“

„Pauzu? Nebo konec?“ zeptala jsem se.

„Nevím… asi konec,“ odpověděl tiše.

V tu chvíli mi spadl kámen ze srdce i přesto, že to bolelo víc než cokoliv předtím. Najednou mi došlo, že už několik měsíců žiju ve vztahu s někým, kdo mě nechce – a že největší chyba byla čekat na jeho rozhodnutí místo toho udělat to sama.

Balení věcí bylo tiché a smutné. Tomáš mi ani nepomohl s kufrem dolů po schodech paneláku v Holešovicích. Když jsem zavřela dveře za sebou, rozbrečela jsem se naposledy.

Teď sedím u Jany v kuchyni a popíjím čaj. Dívám se z okna na šedé pražské nebe a přemýšlím: Proč je tak těžké odejít od někoho, kdo vás už dávno opustil? A proč tolik lidí raději zraňuje druhého mlčením místo toho říct pravdu?

Co byste udělali vy? Zůstali byste ve vztahu plném ticha a lží – nebo byste našli odvahu odejít dřív?