Když trpělivost praskla: Ta noc, kdy mě manžel vyhodil na chodbu

„Vstávej! Slyšíš mě? Vypadni odsud!“ Jeho hlas se rozléhal celým bytem, až se mi rozklepaly ruce. Byla půlnoc, děti už dávno spaly a já jsem stála v předsíni v noční košili, s pantoflemi v ruce. Petr stál nade mnou, oči mu planuly vztekem. „Nechci tě tady! Jdi si lehnout na chodbu, když si myslíš, že máš pravdu!“ Ještě nikdy mě neuhodil, ale jeho slova bolela víc než facka.

V tu chvíli jsem pochopila, že tohle už není jen hádka. To je hranice, kterou překročil. Vzala jsem si deku a polštář a vyšla na studenou chodbu paneláku na Jižním Městě. Dveře za mnou zaklaply a já slyšela, jak zamyká. Sedla jsem si na schody a rozplakala se. V hlavě mi běžely vzpomínky na naši svatbu v kostele na Vinohradech, na první společné Vánoce, na to, jak jsme se smáli s dětmi v parku. Kde se to pokazilo?

Moje máma mi vždycky říkala: „Martino, manželství je o trpělivosti. Musíš vydržet.“ Jenže kolik toho má člověk vydržet? Když jsem ráno slyšela sousedku paní Novotnou, jak jde do práce, rychle jsem se schovala za roh. Nechtěla jsem, aby mě viděla takhle poníženou. V hlavě mi zněla slova: „Co tomu řeknou lidi?“

Petr byl vždycky nervák, ale po ztrátě práce se změnil k nepoznání. Každý den byl doma, popíjel pivo a hledal záminku k hádce. „Proč není večeře? Proč jsou děti tak hlučné? Proč jsi utratila tolik za nákup?“ Každý den jsem žila ve strachu, kdy zase vybuchne. Snažila jsem se být tichá jako myška, ale nikdy to nestačilo.

Jednou večer přišla dcera Anička za mnou do kuchyně: „Mami, proč je táta pořád tak zlý?“ Neměla jsem odpověď. Jen jsem ji objala a šeptala: „To bude dobré.“ Ale nebylo.

Po té noci na chodbě jsem šla do práce s kruhy pod očima. Kolegové v kanceláři na magistrátu si všimli mého stavu. „Martino, jsi v pořádku?“ ptala se mě Ivana. Jen jsem kývla a rychle změnila téma. Věděla jsem, že kdybych řekla pravdu, budou mě litovat nebo odsuzovat. Vždyť přece žena má vydržet.

Večer jsem seděla u stolu a dívala se na děti, jak si kreslí. Petr mlčel a upřeně sledoval televizi. Najednou jsem ucítila vlnu vzteku a zoufalství. „Petře, proč jsi mě včera vyhodil na chodbu?“ zeptala jsem se tiše.

Otočil se ke mně s ledovým klidem: „Protože jsi mě vytočila. Kdybys byla normální ženská, nic takového by se nestalo.“

„To myslíš vážně?“ hlas se mi třásl.

„Jo. A jestli ti to vadí, můžeš jít klidně k mámě,“ odsekl.

V tu chvíli mi došlo, že už nemám co ztratit. Večer jsem napsala mámě zprávu: „Můžu u tebe pár dní být?“ Odpověděla okamžitě: „Samozřejmě, přijeď kdykoli.“

Druhý den ráno jsem sbalila dětem pár věcí do batůžků a řekla jim: „Jedeme na návštěvu k babičce.“ Anička měla radost, ale syn Honzík se ptal: „A táta nejede?“ Zavrtěla jsem hlavou.

Když jsme dorazili k mámě do Strašnic, objala mě tak pevně, až jsem měla pocit, že se rozpadnu na kousky. „Martinko, proč jsi mi nic neřekla?“ plakala.

„Styděla jsem se… Nechtěla jsem tě zklamat,“ šeptala jsem.

Máma mi uvařila čaj a sedly jsme si ke stolu. „Víš, já taky neměla s tátou lehký život,“ začala opatrně. „Ale nikdy bych nechtěla, abys trpěla jako já.“

V tu chvíli mi došlo, že nejsem sama. Že spousta žen kolem mě žije ve strachu a studu jen proto, že společnost očekává trpělivost a oběť.

Začala jsem chodit k psycholožce paní Dvořákové. Poprvé v životě jsem mohla říct nahlas všechno to ponížení a bolest. „Martino,“ řekla mi jednou při sezení, „vy jste silnější, než si myslíte.“

Rozvod byl dlouhý a bolestivý. Petr mi vyhrožoval: „Nikdy ti děti nenechám!“ Ale soud rozhodl jinak. Dnes žiju s dětmi sama v malém bytě na Žižkově. Není to lehké – peněz je málo, práce hodně a samota někdy tíží.

Ale když večer uspávám Aničku a Honzíka a slyším jejich klidný dech, vím, že to stálo za to.

Občas si říkám: Kolik žen kolem nás ještě spí na chodbách svých vlastních domovů? Proč máme pořád pocit, že musíme vydržet všechno? Co byste udělali vy na mém místě?